Tisková zpráva z tiskové konference z 29. srpna 2007

Nestačí prohlédnout jen byt, ale i smlouvu!

 

Bytová výstavba v České republice zažívá boom a s ní i developerské společnosti. V návaznosti na stoupající počet problémů spotřebitelů se SOS zaměřilo právě na tento sektor a provedlo analýzu nabídky bytů a smluv v deseti společnostech. Ukázalo se přitom, že skrývají pro spotřebitele řadu nástrah.

 

Přestože kvůli bydlení se stojí za to zadlužit a banky jsou vstřícnější než kdy dříve, neměli by spotřebitelé propadat euforii. Základem spokojeného nákupu je i předvídání, že vše nemusí běžet zcela podle očekávání a příslibů společnosti. Pro takové situace je klíčová kvalitně a vyváženě postavená smlouva. Ideální smlouvu však spotřebitel mezi návrhy od developerských společností nenalezne. SOS totiž ve smlouvách zjistilo následující problematické body:

 

·         neurčité stanovení termínu předání bytu;

·         kupní cena se může lišit od úvodní nabídky (v závislosti na způsobu platby);

·         chybějící sankce za porušení podstatných povinností developerskou společností;

·         nevyrovnaná výše smluvních pokut pro spotřebitele a společnost;

·         absolutní výše sankcí;

·         příliš krátké lhůty pro spotřebitele, aby se mohl seznámit s návrhem smluv a jednat o svých připomínkách;

·         spotřebitel se vzdává předem svých práv;

·         spotřebitel se zavazuje uzavřít některé smlouvy, aniž by znal jejich obsah, tedy práva a povinnosti pro něj z těchto smluv vyplývající;

·         v některých případech se spotřebitel může octnout mezi mlýnskými kameny nekompatibilních ustanovení smlouvy o koupi bytu a o poskytnutí hypotéky;

·         zásadní může být pro spotřebitele zejména u dlouhodobějších projektů otázka DPH.

 

Investici v řádech milionů nedělají spotřebitele každý den. Proto by měli návrh smlouvy konzultovat s právníkem, který odhalí možná rizika a trvat u developera na úpravě příslušných smluvních ustanovení.

 

Výše uvedené body jsou založené na analýze smluv a způsobu nabídky bytů společností CENTRAL GROUP a.s., České nemovitosti a.s., DOMING a.s., Skanska Program Start s.r.o., GEOSAN TAU s.r.o., M & K Development s.r.o., FINEP & partner a.s., ING Zámecký park s.r.o., ORCO Property Management a.s., Bemett s.r.o.

 

Detailní výsledky celé studie jsou zveřejněny v členské sekci www.spotrebitele.info.

 

Automobilové náhradní díly – ceny a výběr 

Automobilisté si v České republice nemohou vybrat z plné nabídky náhradních dílů. Jedná se především o nárazníky, dveře, blatníky, světla, kapoty a kryty motoru – tedy nejčastěji opravované díly. Tyto výrobky jsou u nás z důvodu přílišné ochrany duševního vlastnictví velkých automobilek pro motoristy příliš drahé.

 

Výsledkem je, že servisy a dodavatelé náhradních dílů jsou nuceni montovat drahé a originální díly přímo z automobilek a nenabízejí levnější a stejně bezpečné (protože certifikované) díly dodavatelů těchto automobilek nebo dalších dodavatelů. Česká republika nepřistoupila ke směrnici 98/71/ES o právní ochraně (průmyslových) vzorů, týkající se především ochrany (průmyslových) vzorů náhradních dílů, určených k obnově původního vzhledu složených výrobků jako například motorových vozidel. Důvodem je pravděpodobně ochrana zájmů velkých automobilek. V právě probíhající diskusi v Evropské radě členských států a v Evropském parlamentu by se Česká republika měla přiklonit na stranu českých a moravských řidičů a řidiček, malých a středních podniků servisních služeb a nepodporovat nevýhodné nákupní podmínky pro motoristy. Tato výzva je také obsahem dopisu SOS českým zodpovědných orgánům.

 

Řidiči a majitelé automobilů by si v souladu s Nařízením ES č. 1400/2002 měli všímat, jakými díly je vůz opravován. Zákazník by měl mít vždy právo požadovat informace, jakými autodíly bude jeho vozidlo opraveno (náhradní díly musí být podle Zákona o obecné bezpečnosti výrobků bezpečné). Zákazník se může obrátit na autorizovaný servis a nechat vozidlo opravit originálními díly od výrobce vozidla. Může však také požadovat, aby mu autorizovaný servis opravil vozidlo náhradními díly stejně kvalitními, které dodávají na trh výrobci dílů a nezávislí distributoři. Zákazník také může svěřit opravu vozidla nezávislému autoservisu a požádat ho o provedení opravy za použití tzv. originálních dílů od výrobce vozidla. Může také požadovat od nezávislého servisu (a ve většině případů tomu tak je), aby bylo jeho vozidlo opraveno díly od dalších výrobců dílů či nezávislých distributorů.

Plní české banky hypoteční kodex?

Nepřiměřené smluvní podmínky ve smlouvách o úvěru na bydlení

V souvislosti se značným vzestupem poptávky po úvěrech na bydlení provedlo SOS hodnocení úvěrových institucí. Předmětem hodnocení bylo v prvé řadě poskytování informací o úvěrech na bydlení, jak je předjímá tzv. hypoteční kodex, přesněji doporučení Evropské Komise, v Česku známé pod hlavičkou České bankovní asociace jako dokument ČBA č. 18/2005 (dostupný zde, dále jen Kodex). Hodnoceny byly všechny úvěrové instituce, které se k plnění kodexu zavázaly, celkem se jedná o dvanáct ústavů.

 

Ačkoli Kodex samotný neobsahuje žádná právní ustanovení a svým charakterem je zaměřen čistě informačně, lze sledovat, že jeho cílem je snaha kultivovat úvěrový trh a vyrovnat vztah mezi klientem a bankou. Proto se druhá část analýzy zaměřuje na přístup bank ke klientům, a popisuje některé sporné body tohoto právního vztahu – především se jedná o problematiku cen a poplatků, nepřiměřených smluvních podmínek a dodržování ochrany osobních údajů.

 

Pokud má být smyslem Kodexu poskytnutí přehledných a pro spotřebitele srozumitelných dat o jeho možném úvěru, je nutné zmínit, že tento cíl v českém prostředí zcela jistě naplňován není. Z analýzy vyplývá, že plnění informačních povinností v Kodexu obsažených je opakovaně porušováno. V českém bankovním prostředí je patrně zásadním problémem pouze doporučující charakter Kodexu a nevymahatelnost jeho dodržování. Je tak možné usuzovat z toho, že většina bankovních institucí, která se k dodržování Kodexu zavázala, zjevně neučinila žádné kroky k jeho naplňování a nelze se ubránit dojmu, že banky vyhodnotily předpis jako bezvýznamný dokument, pro jehož implementaci není nutné cokoli měnit a přistoupení k němu jen pozvedne důvěryhodnost banky v očích potenciálních klientů. Jen tak si lze vysvětlit, že mnozí klientští pracovníci bank o existenci Kodexu nevědí, informace v něm obsažené v úplnosti nepodávají, na webu některých bank o dokumentu není ani zmínka a poskytnutí Evropského standardizovaného formuláře před uzavřením smlouvy, jak předjímá Kodex, je spíše výjimkou. Právě nedodržování této povinnosti je zřejmě nejvážnějším problémem, neboť prostřednictvím formuláře mají být spotřebiteli sdělena konkrétní data, náklady a parametry jeho možného úvěru a to ještě před podpisem úvěrové smlouvy.

 

V případě hodnocení nepřiměřených smluvních podmínek, které se objevují ve smluvním vztahu spotřebitele a úvěrové instituce, je situace obdobně nepříznivá. Závěry tohoto srovnání ukazují na to, že v celé řadě momentů banky ve vztahu ke klientovi zneužívají svého postavení. Banky mají nadále tendenci svévolně zvyšovat nejrůznější poplatky, případně v době trvání smlouvy diskriminovat spotřebitele při stanovení poplatků a výše úroků dle data uzavření smlouvy.

 

Podobně lze vysledovat ve smlouvách a obchodních podmínkách jednotlivých ústavů celou řadu ustanovení, která svou podstatou vedou ke zhoršení právního postavení spotřebitele a jako takové je lze považovat za nepřiměřené. V obchodních podmínkách bank se tak lze mimo jiné dočíst, že „banka není odpovědná za ztrátu převzatých dokumentů a vznik možné škody, pokud je měl klient předat podle instrukcí na jiné obchodní místo“. Naopak klient je například odpovědný i za „zvýšené náklady banky a snížený zisk při změně právních předpisů nebo jiných okolností“. Nevyváženost smluvního vztahu pak dokumentují taková ustanovení jako, že „stavební spořitelna je oprávněna odstoupit od smlouvy o stavebním spoření, pokud by setrváním ve smluvním vztahu byly dotčeny oprávněné zájmy stavební spořitelny; stavební spořitelna pak není povinna sdělovat důvody tohoto odstoupení“.

 

Nejvíce alarmující je zjevné porušování platné legislativy. Příkladem může být porušování zákona o ochraně osobních údajů, kdy se spotřebitel uzavřením smlouvy vzdává svého zákonného práva na odvolání souhlasu se zpracováním osobních údajů na několik let po zániku právního vztahu či nedodržování informačních povinností stanovených například pro smlouvy o finančních službách uzavírané prostředky komunikace na dálku.

 

SOS proto doporučuje spotřebitelům žádat po úvěrových institucích jasné vysvětlení všech podmínek a informace o úvěrech, které je banka povinna dle Kodexu sdělovat. Pro předcházení rizik a možných problémů pro spotřebitele formulovalo SOS krátké desatero doporučení pro postup při uzavírání smluv o úvěrech na bydlení.

 

Diskutujte s námi i mezi sebou: Dotazy vložené do diskuze nebudou zodpovězeny. Prosíme, vložte svůj dotaz do on-line poradny.