Smíříme se s klamavou reklamou a nekalosoutěžním jednáním?

Klamavá reklama kolem nás začíná stále častěji vystrkovat růžky. Kde jsou její hranice, jak je najít? Pro odpovědi SOS oslovilo tentokrát předního odborníka v oboru práva, prof. JUDr. Petra Hajna, DrSc. z právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

Co si myslíte o častém uvádění cen v televizní i tištěné reklamě bez daně z přidané hodnoty? SOS řešilo případ telekomunikační společnosti, která v reklamě informovala o ceně služby bez DPH. Na tuto skutečnost přitom upozorňovala jen poznámkou vyvedenou drobným písmem, v TV prakticky nepostřehnutelnou. Společnost reagovala vyjádřením, že to je mezi soutěžiteli běžná praxe, proto o porušení zákazu klamavé reklamy ani nekalosoutěžní jednání jít nemůže. Dobré mravy soutěže (jako jedno z významných kritérií posuzování nekalé soutěže) jsou dle jejího názoru dány shodným chováním soutěžitelů. Dozorové orgány tuto argumentaci akceptovaly. Souhlasíte s tímto názorem?

Nemyslím si, že dobré mravy hospodářské soutěže vždy odpovídají souladnému chování soutěžitelů. Zvyklosti bývají různé a nejen dobré. Existují i takové nekalé soutěžní praktiky, na nichž se soutěžitelé shodnou, neboť jim neškodí  v jejich vzájemném vztahu, mohou však poškozovat spotřebitele. Ti jsou také jedním ze subjektů ochrany v právu proti nekalé soutěži, jež navíc chrání i veřejný zájem na čistotě soutěže. Podle nové evropské Směnice č. 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách ve vztahu k spotřebitelům se lze dopouštět klamání tím, že je opomenuta informace významná pro utváření spotřebitelova rozhodnutí. Starší Směrnice 84/450/OHS o klamavé reklamě praví,, že klamavost informace může spočívat i ve způsobu jejího technického zpracování – pod to lze řadit i velmi obtížně čitelné informace, o jakým se hovoří ve Vašem dotazu.

V zahraničí se často operuje pojmem tzv. průměrného spotřebitele. Právní úprava ochrany spotřebitele je z pochopitelných důvodů nakloněna spíše slabší smluvní straně ve vztahu spotřebitel – obchodník. Má však tato úprava chránit všechny bez rozdílu? Kde byste viděl hranici mezi zdravě ostražitým a informovaným spotřebitelem a trestuhodně lehkomyslným spotřebitelem?

I zde platí obecnější zjištění o tom, že hranice v hmotné světě a ve světě ideálním (zvláště ve světě pojmů) nebývají zcela určité. Zároveň platí, že dobře právně reguluje (a také dobře rozhoduje) ten, kdo správně rozlišuje.  Zmíněná Směrnice 2005/29/ES  uvažuje – shodně s dlouhodobější rozhodovací praxí Evropského soudního dvora – s takovým průměrným spotřebitelem, který je rozumným způsobem informovaný, rozumně pozorný a opatrný. Zároveň však uvádí, že při hodnocení spotřebitele je třeba brát v úvahu sociální, kulturní a jazykové faktory i sklon k zvýšené důvěřivosti. Pokud se obchodní praktiky (typicky reklama) obracejí k zvláštní skupině spotřebitelů (jako jsou například děti), musí se počítat s  průměrný členem právě  takové skupiny. Průměrného spotřebitele nelze určovat pomocí statistických metod. Evropský soudní dvůr často ve svých rozhodnutích uvádí, že je věcí národních soudů, aby posoudily, zda a čím mohou být oklamáni ti či oni spotřebitelé v jejich zemi..

Řada obcí začíná uvažovat o regulaci veřejné konzumace alkoholu. Setkáváme se i s názorem, že např. i pivní slavnosti by měly být z důvodu zdravého vývoje dětí a bezpečnosti zrušeny. Jaký je Váš pohled na tento problém?

Nic se nemá přehánět, ani zákaz. Básník a kolážista Jiří Kolář napsal v díle „Psáno na pohlednice“ – cituji po paměti: „Svět se topí v záplavě příkazů a nedovede prosadit ani jedno z desatera božích přikázání.“ Za studijních pobytů v Německu jsem navštívil i pivní slavnosti a všímal si i jinak veřejné morálky a nezískal jsem dojem, že by jedno mělo škodlivý vliv na druhé.

Ve svém oboru spolupracujete i s některými neziskovými organizacemi, proto jistě vnímáte jejich aktuální problémy. Vidíte nějaké významné slabiny současného spotřebitelského hnutí v České republice?

Moje spolupráce s neziskovým organizacemi není natolik rozsáhlá, abych se mohl pouštět do obecnějších soudů. Proto si dovolím jen dílčí srovnání, opět s Německem.. Tam neziskové organizace poměrně rozsáhle využívají zákonné právo (je obsaženo i v našem právním řádu) a proti nekalé soutěže zasahují i soukromoprávními žalobami u soudů. U nás jsme v tomto ohledu – pokud mohu soudit – ve stadiu „prvních vlašťovek“.

Naše sdružení oslovilo některé letecké přepravce a cestovní kanceláře kvůli klamavému prezentování cen, uváděných v reklamě při nabídce jejich služeb. Tyto ceny nejsou konečné, připočítávají se k nim tzv. povinné poplatky, které následně konečnou cenu zásadně zvýší.. Oslovené společnosti argumentují zažitou běžnou praxí a považují svůj postup při prezentaci cen za legální. Argumentují i specifičností trhu a uvádějí, že kdyby přestaly tuto praxi používat, byly by oproti své konkurenci soutěžně znevýhodněny. Co si o tom myslíte?

Mohlo by tu platit, co jsem řekl v odpovědi na první otázku. Věc však  má ještě jeden zajímavý aspekt, kterého se dotkla odpověď leteckých přepravců a cestovních kanceláří. Obecnější „evropská“ tendence směřuje k tomu, aby se snižovala přísnost pravidel proti nekalé soutěži.  Existuje i jev, který bývá označován jako „soutěž mezi právními řady.“ Jednotlivé státy nechtějí  pro podnikatele na svém území vytvářet horší soutěžní podmínky, než s jakými setkávají podnikatelé ze stejného oboru jinde. V oblasti služeb, jíž se dotaz týká, může být tento způsob  uvažování  aktuální.

DISKUTUJTE S NÁMI I MEZI SEBOU:

	2.11.06	VOLNÉ MINUTY….  (Iva Féderová)