E-learningový kurz Rycon.cz
Chcete se naučit zvládat své peníze? Chcete ušetřit, ale nevíte jak na to? Objednejte si internetový kurz Člověk a jeho svět peněz, který Vás provede světem soukromých financí!
Škodu z neoprávněné exekuce
Celkem hlasů: 655
- Služby pro podnikatele
Vyjádření – spotřebitelská práva v návrhu nového občanského zákoníku
Zajisté jste si již všimli, že existuje návrh nového občanského zákoníku. Co to však znamená pro běžného spotřebitele? Zlepší se jeho ochrana, nebo se jeho postavení naopak zhorší?
Spotřebitelská kupní smlouva a rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách
Právní úprava rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách obsažená v § 1746 písm. k) návrhu občanského zákoníku (dále jen „NOZ“) je jen doslovným „opisem“ Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Dikce tohoto ustanovení NOZ zakazuje v podstatě dva typy rozhodčích doložek: rozhodčí doložky zbavující spotřebitele práva podat žalobu či jiný procesní prostředek a rozhodčí doložky nutící spotřebitele uplatnit právo výlučně u rozhodce, který není vázán právními předpisy chránícími spotřebitele.
V praxi se čím dál častěji vyskytují rozhodčí doložky, které jsou formulovány tak, že spotřebiteli umožňují mimo žaloby k rozhodci i podání žaloby k soudu. O takto formulovaných rozhodčích doložkách se nedá říci, že by spotřebitele zbavovaly práva podat žalobu (zákaz v § 1746 NOZ by tedy na ně nedopadal). Dodavatel však samozřejmě může i na základě takto formulované rozhodčí doložky bez omezení žalovat spotřebitele u rozhodce a tím dosáhnout toho, že spor bude stejně řešen a rozhodnut s konečnou platností v rozhodčím řízení. Navíc v případech, kdy např. dodavatel požaduje po spotřebiteli zaplacení přemrštěných smluvních sankcí, iniciuje spor zpravidla právě dodavatel, protože on je tím, kdo se po spotřebiteli domáhá plnění. Je také třeba si uvědomit, že s výjimkou rozhodčích doložek, které by opravňovaly rozhodovat podle zásad spravedlnosti, rozhoduje rozhodce v podstatě vždy podle platného práva a je tedy formálně vázán i předpisy chránícími spotřebitele, což však ale ještě neznamená že je opravdu při rozhodování fakticky respektuje. Zákaz v § 1746 NOZ tedy nijak neřeší případy, kdy rozhodce (ač je formálně vázán předpisy na ochranu spotřebitele) rozhodne tak, že tyto předpisy fakticky nerespektuje.
Proto bohužel úprava rozhodčích doložek tak jak je provedena v návrhu nového civilního kodexu nepřináší zlepšení oproti současné právní úpravě. Návrh pouze opisuje text evropské směrnice a neřeší problém zneužívání rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách. SOS není pro absolutní zákaz využití rozhodčího řízení k řešení spotřebitelských sporů, ale upozorňuje dlouhodobě na fakt, že současná právní úprava nijak nezamezuje možnému zneužití rozhodčího řízení za účelem poškození práv spotřebitele a odepření přístupu k nestranné rozhodovací instituci. K řešení problematiky zneužívání rozhodčích doložek by bylo vhodné spíše změnit zákon o rozhodčím řízení – např. tím způsobem, že by se umožňovalo řešit spotřebitelské spory v rozhodčím řízení pouze na základě smlouvy uzavřené až po vzniku sporu pro tento jeden konkrétní spor, aby se spotřebitel mohl opravdu informovaně rozhodnout, zda chce spor v rozhodčím řízení před konkrétním rozhodcem řešit.[1]
Navrhovaná úprava kupní smlouvy v NOZ přináší zcela nové řešení, za jehož klad lze pokládat zejména to, že se už napříště nebude rozlišovat kupní smlouvu v režimu občanského zákoníku a v režimu obchodního zákoníku. Tím bude výrazně zjednodušen stávající komplikovaný systém odpovědnosti za vady. Jako velmi podstatný zápor nové úpravy kupní smlouvy však vnímám zejména úmysl předkladatelů opustit institut dvouleté zákonné záruky při prodeji zboží spotřebitelům.[2] Je sice pravda, že ani předpisy EU chránící spotřebitele[3] výslovně zákonnou záruku nevyžadují, na druhou stranu ji však také nijak nezakazují. Zákonná dvouletá záruka při prodeji zboží spotřebitelům se přitom již vžila a stala se v ČR určitým standardem ochrany spotřebitele. Podle mého názoru není žádný rozumný důvod tento standard opouštět. Důvodová zpráva zdůvodňuje opuštění zákonné záruky podle mého názoru nedostatečně – v podstatě pouze tím, že zákonná záruka vychází z někdejšího pojetí služeb, které vzniklo v 60. letech a že standardní právní úpravy zákonnou záruku neznají; proto se podle důvodové zprávy „vrací NOZ ke standardnímu řešení“.[4] Plné opuštění zákonné záruky by znamenalo, že spotřebitel by mohl ze zákona uplatňovat pouze práva z odpovědnosti za vady, které byly na věci již při převzetí, a záviselo by na prodávajícím, zda přijme na věc záruku za jakost a umožní tak spotřebiteli uplatňovat i práva z odpovědnosti za vady, které vznikly až v určité lhůtě až po převzetí.
Podle mého názoru není rozumným řešením zbavovat se v praxi plně vžité a všeobecně respektované dvouleté zákonné záruky jen proto, abychom dosáhli právně-teoreticky čistšího legislativního řešení. Opuštění zákonné záruky při kupní smlouvě vnímám jako podstatné snížení stávajícího standardu ochrany spotřebitele v ČR.
Úprava spotřebitelské kupní smlouvy v NOZ obsahuje z mého pohledu i další (i když již méně významné) nedostatky. Jedním z nich je, že NOZ neupravuje odpovědnost prodávajícího za vady, které vznikly montáží výrobku podle nesprávného návodu od prodávajícího nebo nesprávnou montáží prováděnou prodávajícím. Přitom platný občanský zákoník tuto úpravu obsahuje (§ 623) a vyžaduje ji i evropská směrnice.[5] Další nedostatek spatřuji např. v tom, že práva spotřebitele z odpovědnosti za vady koupené věci jsou upravena dosti složitě (§ 2087 NOZ), což může v praxi způsobovat problémy spotřebitelům i prodávajícím.
Spotřebitelská práva obecně
Spotřebitel je v návrhu občanského zákoníku (dále jen NOZ) definován jako „člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.“ I v NOZ jsou tedy z definice spotřebitele vyňaty osoby právnické. Ty byly v současném občanském zákoníku (OZ) považovány za spotřebitele až do 1.8.2010, kdy nabyla účinnosti novela č. 155/2010 Sb., která již vymezila spotřebitele pouze jako osobu fyzickou. Ačkoliv lze souhlasit s tím, že definice spotřebitele jako pouze fyzické osoby, je v souladu s trendem evropské judikatury i legislativy, je třeba připomenout, že spotřebitelská ochrana je upírána některým specifickým právnickým osobám, jako jsou například občanská sdružení (v NOZ nově nazývaná „spolky“), což těmto subjektům činí určité potíže. Oproti současné úpravě (účinné od 1.8. 2010) se však nejedná o změnu.
Odstoupení od spotřebitelských smluv dozná v NOZ změny. Pokud má spotřebitel podle současné právní úpravy právo na odstoupení od smlouvy, je stanovena určitá lhůta, v níž lze toto právo vykonat. Například pro smlouvy uzavřené mimo prostory obvyklé k podnikání dodavatele, typicky jsou to smlouvy uzavřené na předváděcích akcích, je tato lhůta 14 dnů ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel však musí v této zákonné lhůtě své odstoupení dodavateli doručit, nikoliv pouze odeslat. To činilo spotřebitelům někdy problém, protože pokud činili úkon odstoupení například 13. den lhůty, mohlo se snadno stát, že dodavatel jej obdržel až po uplynutí 14ti denní lhůty a odstoupení tak nebylo platné. Délku lhůty k odstoupení ponechal zákonodárce v NOZ pro tyto smlouvy stejnou, ale změnil právě onen princip počítání těchto lhůt. Nově tak bude spotřebiteli podle § 1749 NOZ stačit, pokud v průběhu dané lhůty odešle podnikateli oznámení, že od smlouvy odstupuje. Jedná se o výjimku ve prospěch spotřebitele, která je vítanou změnou.
Smlouvy uzavírané mimo obchodní prostory (dnes nazývané „smlouvy uzavírané mimo prostory obvyklé k podnikání dodavatele) rovněž doznají jisté změny. V současné době činí jisté problémy znění současného ustanovení § 57 občanského zákoníku. To stanoví, že spotřebitel má právo od smlouvy uzavřené mimo prostory obvyklé k podnikání dodavatele odstoupit ve lhůtě 14 dnů od jejího uzavření, popř. do 1 měsíce, pokud ještě nedošlo k plnění dodávky zboží či služeb. To však dle současné právní úpravy neplatí u smluv, u nichž si spotřebitel výslovně sjednal návštěvu dodavatele za účelem objednávky. Výjimka z práva na odstoupení je v praxi často zneužívána, když si dodavatelé nechávají od spotřebitelů podepisovat nejrůznější prohlášení o tom, že si spotřebitel sjednal návštěvu dodavatele u spotřebitele doma apod. Daná výjimka z práva na odstoupení v ustanovení §1771 NOZ obsažena není. Od NOZ si proto snad lze slibovat opuštění těchto nekalých praktik.
Otázkou je, jak nahlížet na ustanovení § 1748 NOZ, které se týká tzv. vázaných úvěrů. Toto ustanovení stanoví, že „hradí-li se cena alespoň zčásti pomocí úvěru nebo zápůjčky poskytnutých podnikatelem a využije-li spotřebitel práva odstoupit od smlouvy, vztahují se účinky odstoupení i na smlouvu o úvěru nebo zápůjčce; to platí i v případě, že úvěr nebo zápůjčku poskytla třetí osoba podle smlouvy uzavřené s podnikatelem. V takovém případě se poskytovateli úvěru nebo zápůjčky, popřípadě i jiné osobě zakazuje uplatnit vůči spotřebiteli jakékoli sankce.“ Tento princip, po němž SOS dlouho volalo, byl totiž implementován do § 14 nového zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a je tak účinný již od 1.1. 2011. Zákon o spotřebitelském úvěru by neměl být podle dostupných informací NOZ nahrazen. Dané ustanovení NOZ se tak jeví jako nadbytečné a je zřejmě důsledkem toho, že NOZ měl původně vstoupit v účinnost dříve, než zákon 145/2010 Sb.. I přesto lze uzavřít, že daný princip SOS samozřejmě vítá.
I přes výše uvedené změny lze uzavřít, že NOZ příliš mnoho pozitivních změn do postavení českých spotřebitelů nepřinese. Mnoho ustanovení chránících spotřebitele je do našeho právního řádu přetaveno z evropských směrnic, kdy je Česká republika přímo povinna mít je jako součást svého právního řádu. Proto se NOZ v oblasti spotřebitelské ochrany v mnoha ohledech od současného OZ příliš neliší – např. stejné lhůty k odstoupení, právo ponechat si zboží zaslaného bez objednávky, uplatnění výkladu pro spotřebitele příznivějšího atp.. V některých případech NOZ poněkud zpřesňuje současnou dikci OZ.
SOS vítá některá dílčí zlepšení spotřebitelské ochrany – například změnu počítání lhůt k odstoupení. Avšak některé problémy, na něž SOS dlouhodobě upozorňuje, zůstávají i v NOZ neřešeny – jako například příliš vágní vymezení lichvy (§ 1728 NOZ), nebo alibistický opis ustanovení textu směrnice v otázce rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách. Tato ustanovení českým spotřebitelům žádná zlepšení jejich právní ochrany nepřinesou. Na druhou stranu je třeba upřímně přiznat, že mnoho z těchto problémů není úplně nejlépe řešit v novém civilním kodexu, ale spíše novelizací jiných předpisů, například zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, nebo zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru.
Mgr. Karel Carbol a Mgr. Tomáš Palla, spolupracovníci SOS – Sdružení obrany spotřebitelů, o.s.
[1] Tak to v podstatě navrhoval i návrh zákona, který vznikl na základě iniciativy SOS na sklonku roku 2009, dostal se do druhého čtení, bohužel však již nebyl schválen před koncem volebního období Sněmovny.
[2] Viz vyjádření předkladatelů zde:
http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/smluvni-pravo/vybrane-smluvni-typy.htmlhttp://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/smluvni-pravo/vybrane-smluvni-typy.html; v textu NOZ se projevuje např. tím, že obecná úprava záruky v § 1841 NOZ již nezná záruku stanovenou právním předpisem, Zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě nestanovují dvouletou zákonnou záruku.
[3] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. května 1999 o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží
[4] Viz Důvodová zpráva. [online]. [cit. 2011-02-03]. Dostupné z <http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html>.
[5] Viz čl.2 odst.5 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. května 1999 o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží