kapitalismu vytvořily v České republice zvláštní

mix povahy lidí a chování firem. Čeští

spotřebitelé stále trpí nízkým

sebevědomím a nedůvěrou k výrobkům a službám.

Namísto očekávání kvalitních

služeb se stále obávají, aby byly vůbec

provedeny – například personál v restauraci je pro

mnoho lidí stále nekritizovatelný („Nic tím

nevyřešíš,akorát ti pak naplivou do piva“). Není

divu, že při tomto všeobecném defétismu se

nadnárodní firmy jen tetelí, aby mohly

nenáročnému spotřebiteli, zaměřenému jen na

cenu a na kvantitu, nabídnout kdejaký šmejd nebo

předraženou službu za nevýhodných podmínek.

Plyne to z průzkumu Evropské agentury Eurobarometr, která

zjišťovala nákupní zvyklosti Čechů a jiných

oblasti reklamací. Svá práva na reklamaci,

vyplývající se záručních

podmínek, v minulém roce uplatnilo 15 procent Evropanů.

Z tohoto průměru se vymykají především severské

země, Nizozemí, Německo, Rakousko – tedy ekonomicky i

spotřebitelsky nejvyspělejší země – a, překvapivě,

Česká republika a Slovensko. Češi se dokonce, společně s

Dány umístili na prvním místě s 32

procenty podaných reklamací. Nabízí se

vysvětlení, zda je to vysokou asertivitou českých

spotřebitelů, či vysokým podílem nekvalitního

zboží a služeb na trhu. Pokud provedeme srovnání

s následujícími čísly o nepřiměřených

smluvních podmínkách, nabízí se

spíše druhé vysvětlení.Nejméně

nazývají taková ustanovení smluv, která

jsou pro spotřebitele zjevně nevýhodná nebo ho

zatěžují výrazně většími závazky než

druhou stranu. Nerovnováha práv a povinností je

v rozporu s dobrými mravy. Takto definovaný nátlak

pociťovalo průměrně 10 procent Evropanů. Nejvýraznějšími

výjimkami jsou však Češi a Slováci s 28, respektive

18 procenty! To je podobný podíl jako u reklamací.

Jestliže se čeští spotřebitelé cítí

natolik poškozováni při uzavírání

smluv, je na místě se domnívat, že důvod pro tolik

reklamací je obdobný. Obecně mají tendenci k

vnímání nepřiměřenosti smluvních

podmínek lidé s vyšším vzděláním,

vyšším sociálním statutem a především

živnostníci a lidé ve svobodných povoláních.

Tito lidé jsou zvyklí být v maximální

míře osobně zodpovědní za veškeré své

záležitosti, tedy i při uzavírání

smluv.

důkazem, že Češi nejsou příliš sebevědomí

spotřebitelé je neochota podávat oficiální

stížnosti. Pouze 11 procent, oproti celoevropským 14

procentům. Zásadní přitom je, že severské

země, Benelux, Británie, Německo a Rakousko mají

poměrně vysoké procento podaných stížností

(okolo 20 procent) a lidé jsou většinou spokojení s

řešením na základě jejich stížnosti. Česká

republika a ostatní nové členské země mají

sice vysoká procenta reklamací, ale nízká

procenta podaných stížností a velkou

nespokojenost s jejich řešením. V průměru je s řešením

spokojeno 54 procent Evropanů, v nových členských

zemích je to méně než polovina. 14 procent

nespokojených se obrátilo na spotřebitelskou

organizaci o radu, což je nejčastější reakce

nespokojených, v nových členských zemích,

je to dokonce o něco více než ve starých zemích.

bylo zavedeno v souvislosti se vstupem ČR do EU, je možnost vrátit

zboží zakoupené na dálku nebo mimo stálou

provozovnu obchodníka do 14 dnů od jeho zakoupení.

Podívejme se, jak jej Evropané využívají.

poštou vrátilo 14 % spotřebitelů. Obdobná práva

však platí při prodeji zboží od podomních

obchodních zástupců. Možnosti vrátit zboží

zakoupené tímto způsobem využilo 13 procent Evropanů.

čeští spotřebitelé využívají svá

práva zhruba ve stejné míře jako jejich

západoevropští spoluobčané. Není však

jisté, zda je to pro to, že jsou natolik sebevědomí a

nároční. Data o nízkém počtu podaných

stížností či o vysoké nedůvěře ve férovost

smluv naznačují, že je to způsobeno spíše špatnou

funkcí tržního prostředí a výraznými

snahami obchodníků tato práva nedodržovat. Je to tak

spíše než touha po kvalitě nutná obrana před

využitím. Zatímco západoevropské

spotřebitelské organizace se snaží radit

spotřebitelům, jak si nejlépe vybrat, ty z nových

členských zemí varují a poučují o

základních právech. Rozdíl v očekáváních

je zjevný. Ideální řešení se nalézá,

jak jinak, někde mezi snahou obchodníků prodat lacinou cetku

za drahý peníz a touhou spotřebitelů koupit zlaté

prase za hubičku.