1. Poctivost prodeje a zákaz diskriminace spotřebitele

Další povinností prodávajícího a poskytovatele služeb je spotřebitele nediskriminovat.

Pojem diskriminace lze vymezit jako rozlišování sobě rovných subjektů, jež některé z posuzovaných subjektů poškozuje. Jde o znevážení rovnosti a popírání a omezování práv těchto navzájem si rovných subjektů. V případě spotřebitelů nutno vycházet z jejich zcela totožného postavení. Žádný z nich by proto neměl být zvýhodňován (pozitivní diskriminace) či znevýhodňován (negativní diskriminace) na úkor druhých. Definici pojmu diskriminace můžeme nalézt v zákoně č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, který tak označuje uplatňování rozdílných podmínek, jimiž budou někteří kupující znevýhodněni, při plnění stejného charakteru.

Nejobecnější zákaz jakékoli diskriminace je uveden čl. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod: “Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a právech” a “Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.”

Samotný zákaz diskriminace spotřebitele má za účel odstranit obchodní praktiky, které zvýhodňují některé spotřebitele před jinými. Na první pohled by se mohlo zdát, že úprava směřuje k jakési povinnosti uzavírat totožné smlouvy se všemi spotřebiteli, klíčové ale bude uzavírání shodných či srovnatelných smluv za stejných podmínek, tedy zachování rovnosti práv, respektive příležitostí.

Původní znění zákona o ochraně spotřebitele z roku 1992 obsahovalo velmi podrobnou demonstrativní specifikaci možných diskriminačních praktik. Bylo výslovně zakázáno odepření prodeje výrobků vystavených nebo připravených k prodeji, jakož i poskytnutí služeb, které jsou v provozních možnostech poskytovatele služby. Výraz „připravený k prodeji“ je třeba vykládat dvojím významem: spotřebitel jednak nemůže požadovat výrobky, jež slouží jen jako reklama či zařízení provozovny, na druhé straně nemůže požadovat ani výrobky, jež nemá prodávající na skladě (pokud to ovšem výslovně nenabízí). Velmi podobné ustanovení (byť soukromoprávní povahy) obsahovalo již ustanovení § 224 odst. 2 původního znění občanského zákoníku z roku 1964, které uvádělo: „Náleží-li poskytnutí služby k úkolům organizace, je organizace povinna ji na žádost občana poskytnout, ledaže by to nebylo v mezích jejích provozních možností.“ Dalším jednáním výslovně zakázaným dřívějším zněním zákona o ochraně spotřebitele bylo vázání poskytnutí služby nebo prodeje výrobků na prodej jiných výrobků či poskytnutí jiných služeb (junktimace), pokud by se nejednalo o vázanost předem oznámenou a v obchodním styku obvyklou. Obě posléze uvedené podmínky by měly být splněny současně.

K předcházení diskriminačního jednání zákon výslovně ukládal prodávajícím, aby zabránil jakýmkoli pochybnostem a uvedením spotřebitele v omyl, zvlášť označit již prodané či rezervované výrobky.

Novela zákona o ochraně spotřebitele č. 104/1995 Sb. výše popsanou úpravu výrazně změnila. Původní vládní návrh doporučoval úplné vypuštění institutu zákazu diskriminace s argumentem, že taková úprava není v Evropě obvyklá (což je diskutabilní, koneckonců důvodová zpráva k původnímu znění zákona o ochraně spotřebitele naopak argumentovala inspirací v „mezinárodních dokumentech“).

Dnes tedy zbylo jen torzo původní úpravy, které stanoví v ustanovení § 6 zákona o ochraně spotřebitele pouze obecnou povinnost poskytovatele služby chovat se v souladu s dobrými mravy, přičemž „zejména nesmí žádným způsobem spotřebitele diskriminovat“. Diskriminace je tedy zmíněna jako příklad chování, jež je v rozporu s dobrými mravy.

Dobré mravy jsou pojmem hojně rozšířeným v soukromém právu, které na ně váže mimo jiné podmínku platnosti právních úkonů. Jedná se o chování, jež musí být v souladu s obecně uznávanými zásadami a pravidly slušnosti.

Navzdory vypuštění demonstrativního výčtu diskriminačních jednání lze stále původní znění zákona popsané shora považovat za interpretační pomůcku, neboť generální klauzule o zákazu diskriminace, jež byla zachována, byla pouze v původním znění zákona doplněna příklady. Vypuštěním těchto příkladů z textu zákona byla dána širší možnost výkladu, která není omezena.

Charakteristickým diskriminačním jednáním, které lze podřadit pod shora popsanou junktimaci je vázání prodeje piva v restauračních zařízeních na objednávku jídla; těžko se dá říci, že jde o obvyklou obchodní praktiku, byť by byla předem oznámena. Nelze ani považovat za oznámení předem informaci číšníka učiněnou až při pokusu o objednávku – taková informace by měla být (pokud bychom připustili, že jde o obvyklou obchodní praktiku) například vyznačena v jídelním či nápojovém lístku.

Výjimka ze zákazu diskriminace je samozřejmě povolena v souvislosti se zvláštními případy (například zákaz podávání alkoholických nápojů řidičům), jak vyplývá z ustanovení § 1 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele.

Jednou z neopomenutelných forem diskriminace je diskriminace cenová. Charakteristickým případem v naší zemi bylo užívání jiných (vyšších) cen pro cizince mající za následek cenové zvýhodnění tuzemců. Je zřejmé, že se jedná o cenovou diskriminaci, jež je v rozporu se zákonem i s dobrými mravy. Asi neobstojí argument, že cizinci jsou zvýhodněni kursem české měny, díky němuž mají vyšší kupní sílu – jedná se totiž o generalizaci cizinců, přičemž vyšší kupní silou nedisponují zdaleka všichni (viz např. občané východních zemí). Nelze ani oponovat poukazem na dotování poskytovaných služeb (muzea, galerie) z daní občanů našeho státu, neboť odlišné ceny pro cizince nejsou v jiných státech obvyklé a je nutno vycházet ze zásady reciprocity.

Jiný je ovšem případ tzv. obvyklých slev, které jsou poskytovány sociálně slabším vrstvám spotřebitelů, například studentům, důchodcům, invalidům, vojákům, tedy nejčastěji osobám nevykonávajícím výdělečnou činnost. V některých případech může jít i o slevy přímo vyplývající z právních předpisů (např. tarif jízdného Českých drah). V těchto případech nepůjde o cenovou diskriminaci, neboť cenově zvýhodněným spotřebitelům je pouze kompenzována jejich nižší kupní síla a tak vyrovnáno jejich fakticky nevýhodné postavení.

Diskutabilní se může jevit otázka množstevních slev, které jsou poskytovány spotřebitelům formou „každá desátá zakázka zdarma“ či například „při odběru zboží nad 1000 Kč sleva 10%“. I zde by bylo možno uvažovat o eventuálním diskriminačním počínání. Pohlédneme-li však na výše zmíněný popis účelu zákazu diskriminace, dojdeme k závěru, že všichni spotřebitelé za stejných podmínek (tedy při odběru většího množství) získají stejnou slevu. Toto jednání tedy není diskriminační.

V neposlední řadě dlužno zmínit uspokojování zakázek v jiném pořadí, než v jakém byly přijaty. Příkladem může být expresní oprava automobilu na úkor prodloužení termínu dokončení ostatních oprav či přednostní prodej vstupenek mimopražským návštěvníkům. V prvním případě půjde o diskriminaci za předpokladu, že expresní zakázka bude zhotovena za stejných podmínek jako zakázky ostatní (tedy i za stejnou cenu – například „ze známosti“). Souvislost je nutno přitom hledat i v soukromoprávní rovině: sjednaný termín vyřízení zakázky je pro zhotovitele závazný. Pokud by měl na přednostní zakázku právo každý spotřebitel při splnění stejných podmínek (např. zaplacení příplatku k ceně), o diskriminaci by zřejmě nešlo. V posléze uvedením případě se jedná o diskriminační počínání, neboť je zvýhodněn spotřebitel jen na základě toho, kde bydlí. Ostatní spotřebitelé nemají možnost splnit stejné podmínky (za takovou možnost totiž není možné považovat jejich přestěhování mimo Prahu), počínání by mělo být tudíž považováno za nepřípustné.

Zajímavá je v této souvislosti problematika předbíhání fronty. Vzhledem k tomu, že v případě správních deliktů (jímž je i překročení zákazu diskriminace) není zavinění vyžadováno, bude poskytovatel služby či prodávající odpovědný za přednostní poskytnutí služby předběhnuvšímu spotřebiteli, ač o jeho předběhnutí sám nemusí vědět. Poskytovatel služby by se měl proto zajímat o režim ve frontách svých zákazníků a znemožnit tak jejich předbíhání.

 Datum poslední aktualizace: 31. prosince 2003