Neužívání bytu jako důvod výpovědi

K naplnění uvedeného výpovědního důvodu je tedy nutné buď neužívání nebo občasné neužívání bytu a současně s tím i to, že tento stav není odůvodněn neboli že zde nejsou dány vážné důvody, pro které nájemce neužívá byt k účelu k němuž je určen, tedy k bydlení. To zda jsou dány tyto okolnosti se posuzuje k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu. Je tedy zřejmé, že daná problematika a zejména dokazování důvodnosti výpovědi je velmi složité a to jak pro účastníky takových soudního řízení, tak pro soudy.

Touto problematikou se nedávno zabýval i Nejvyšší soud, který v rozsudku č. 26 Cdo 529/2001 konstatoval, že o neužívání bytu jde tehdy, kdy byt není zcela nebo převážně nájemcem užíván k obvyklému způsobu bydlení. Tak je tomu například tehdy, kdy nájemce bytu bydlí u své družky nebo u svých příbuzných, tedy v bytě, ke kterému nemá právo nájmu a ani právo společného nájmu.

Vážnost důvodu neužívání či občasného užívání bytu musí být posuzována především z objektivního hlediska a nikoliv tedy podle subjektivního stanoviska nájemce bytu. Z objektivního hlediska lze mít dle názoru Nejvyššího soudu za vážné důvody, pro něž není byt nájemcem užíván, např. ústavní léčení, výkon základní vojenské služby či nepříznivý zdravotní stav nájemce bytu či členů jeho domácnosti nebo výkon zaměstnání mimo obec, v níž se byt nachází. Je pak věcí konkrétního případu, zda zmíněné okolnosti, pro něž není byt nájemcem užíván, jsou vážným důvodem či nejsou. Při posuzování vážnosti důvodu je přitom nutno posuzovat nejen zájmy nájemce, ale též oprávněné zájmy pronajímatele, zejména jeho zájem na řádném využití bytu. Proto podle ustálené soudní praxe jsou vážnými důvody neužívání bytu pouze takové okolnosti, které dočasně brání nájemci, aby byt užíval. Je tedy třeba, aby okolnosti daného případu nasvědčovaly tomu, že jde o stav přechodného neužívání bytu, který po opadnutí jeho důvodu pomine.

Dle názoru Nejvyššího soudu z výše uvedeného vyplývá, že při posuzování otázky, zda nájemce má vážný důvod pro neužívání bytu, je třeba zvažovat vždy dva aspekty, a to sice vážnost důvodu, pro něž není byt užíván a časovou délku stavu, kdy byt není užíván.

Je tedy zřejmé, že není možné stanovit jednoznačný způsob určování, co je a co není možno považovat za neužívání bytu bez vážných důvodů a tedy za výpovědní důvod. Výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu však může pronajímatelům posloužit jako návod pro odhadnutí jejich možností v případném soudním sporu.

 Datum poslední aktualizace: 31. prosince 2003