Občan – spotřebitel: Byl jsem křivě obviněn, kdo mi nahradí náklady obhajoby v trestním řízení?

Právě touto problematikou se zabýval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 30. 4. 2002, který byl vyhlášen ve sbírce zákonů č. 234/2002. Tímto rozhodnutím Ústavní soud rozhodl, že ustanovení § 31 odst. 3 zákona č.82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejného moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, se zrušuje dnem vyhlášením nálezu ve Sbírce zákonů.

Podnět ke zrušení tohoto ustanovení, které znemožňovalo přiznat náhradu nákladů, které poškozenému vznikly v trestním řízení, v němž byl zproštěn obvinění a trestní řízení bylo zastaveno, podal Obvodní soud pro Prahu 10 s tvrzením, že uvedené ustanovení je ve zjevném rozporu s principem článku 36, odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.

Obvodní soud tímto svým návrhem k Ústavnímu soudu přerušil řízení zahájené na základě žaloby poškozených proti České republice ve věci náhrady škody. V projednávané věci poškození odvozovali svůj nárok na náhradu škody ze skutečnosti, že proti nim bylo na základě sděleného obvinění zahájeno a vedeno trestní řízení, přičemž posléze bylo proti všem obviněným trestní stíhání zastaveno, neboť nebylo prokázáno, že by spáchali skutek, pro který jim bylo sděleno obvinění. Jelikož se v daném případě však jednalo o trestný čin, za který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje 5 let, museli mít poškození obhájce už v přípravném řízení, neboť se jednalo o nutnou obhajobu. Poškození svůj nárok na náhradu škody opírali o zákonné ustanovení, že sdělení obvinění se považuje v případě zastavení trestního stíhání za nesprávný úřední postup.

Česká republika zastupovaná Ministerstvem spravedlnosti však nárok na náhradu škody odmítla, právě s odkazem na ustanovení v § 31 odst. 3 zákona č.82/1998 Sb., ve kterém se stanovuje, že nárok na náhradu nákladů řízení (škody) vznikne pouze tehdy, pokud samotným rozhodnutím, jimž je řízení zakončeno, vznikla škoda. Je pak samozřejmé, že meritorním rozhodnutím o zastavení trestního stíhání, žádná škoda vzniknout nemohla.

Ústavní soud k podnětu konstatoval, že předmětné zákonné ustanovení obsažené v § 31 odst. 3 zákona č.82/1998 Sb je koncipováno opravdu tak, že náklady řízení sice lze hradit v rámci náhrady škody způsobené rozhodnutím, nesmí však jít o škodu jedinou. Tímto napadené ustanovení fakticky rozděluje subjekty do dvou kategorií. Jednu tvoří ti, jimž vznikla škoda spočívající pouze ve vynaložených nákladech řízení a druhou ti, jimž současně vznikla škoda další, přičemž jen tato posléze uvedená skupina má nárok na náhradu nákladů řízení v rámci náhrady škody. Toto ustanovení tak podle názoru Ústavního soudu činí mezi občany rozdíly, které nemohou být kvalifikovaně zdůvodněny, neboť v obou případech dochází ke zmenšení majetku poškozeného, a jde tedy o škodu ve výše uvedeném smyslu, jejíž právo na náhradu je zaručeno v článku 36, odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Z tohoto důvodu tedy napadené ustanovení Ústavní soud zrušil a platí tak, že případě vzniku nákladů na právní zastoupení v souvislosti s trestním řízením, které posléze bylo zastaveno, má občan nárok na jejich náhradu ze strany státu i tehdy, pokud v dané věci neutrpěl žádnou další újmu.

 Datum poslední aktualizace: 31. prosince 2003