Občan – spotřebitel: Snižte si dolní hranici pokuty ukládané dle správních předpisů!

Přijít k Ústavnímu soudu a stěžovat si proti pravomocnému rozhodnutí stavebních úřadů o uložení pokuty pro její neúměrnou výši, přestože byla uložena dle platného (zákonného) rozpětí, se doposud jevilo být ze sféry science fiction. Když se na Ústavní soud obrátil senát Krajského soudu v Hradci Králové s otázkou, zda dolní hranice v § 106 odst. 3 písm c) stavebního zákona není v rozporu s ústavním pořádkem, senát Ústavního soudu veden důvodnou pochybností, že ano v případě, na kterém se problém vyjevil, se notně zapotil, aby našel v Listině základních práv a svobod nebo mezinárodních smlouvách o ochraně lidských práv a svobod příslušný článek, který by se proti neprolomitelnosti dolních hranic správněprávních pokut dal postavit. Nakonec se mu to podařilo, ale o tom, až za chvíli.

Nejprve, o co v daném případě šlo? Kadeřnici paní H. B-ové byla rozhodnutím Magistrátu města Pardubice později v odvolacím řízení potvrzeném Okresním úřadem Pardubice uložena pokuta ve výši 500.000 Kč za to, že se jako podnikatelka dopustila protiprávního jednání uvedeného v § 106 odst. 3 písm c) stavebního zákona tím, že v rozporu s příslušným kolaudačním rozhodnutím užívala dvě místnosti v suterénu rodinného domu v Pavlově ulici v Pardubicích jako provozovnu kadeřnictví. Pokuta byla sice uložena na samotné dolní hranici rozmezí od 500.000 do 1.000.000 Kč dle zmiňovaného ustanovení zákona, přesto však kadeřnici citelně zasáhla. Ta proto nemohla nepodat správní žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Senát, který měl rozhodnout, si správně uvědomil, že nivelizace pokuty bez ohledu na způsob protiprávního jednání, jeho následky či majetkový prospěch delikventa svojí fatálností může být v rozporu s ústavním pořádkem. V podání k Ústavnímu soudu proto argumentoval, že výše pokuty neumožňuje přihlédnout k majetkovým poměrům delikventa, resp. k tomu, zda je vůbec schopen takovouto pokutu zaplatit.

Ústavní soud se uchýlil k Dodatkovému protokolu k (Evropské) Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, který zakotvuje právo na vlastnictví, k čemuž uvedl: “Pokuty jakožto ústavně přípustná odnětí majetku – na rozdíl od daní a poplatků – výslovně v čl. 11 Listiny (základních práv a svobod – pozn. redakce) uvedeny nejsou; poněkud jiná je ovšem situace v případě úpravy ochrany vlastnického práva dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, dle něhož státy mohou přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut. Z výše uvedeného lze dovozovat, že pokuty, stejně jako daně a poplatky, spadají do sféry právní regulace čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu a představují v zásadě přípustný zásah do vlastnického práva jedince, což ovšem platí za předpokladu, jsou-li respektovány principy právního státu… K tomu je třeba poznamenat, že pokutu lze považovat za zásah s ústavněprávní dimenzí, pokud zasahuje do majetkových poměrů jedince se značnou intenzitou. Tímto faktorem se Ústavní soud bude zabývat v souvislosti s aplikací principu přiměřenosti.”

Při rozboru otázky přiměřenosti Ústavní soud na jedné straně připustil, že nízká výše pokut (či jinak měkká sankce) může způsobit, že občané nebudou právo respektovat a zakázané chování se jim bude vyplácet, proto je na zákonodárci, aby dostatečně účinně nastavil horní sazby sankcí. Na straně druhé však demotivující efekt sama od sebe nemá dolní hranice sazeb pokut (a jiných sankcí). Odtud soud přistupuje k rozboru problému přiměřenosti. “…není vyloučeno, aby pokuta představovala zásah do ústavně zaručených práv a svobod, konkrétně do vlastnického práva, Ústavní soud dále musel zkoumat, zda se skutečně o takový zásah jedná v tomto konkrétním případě. Posouzení této otázky velmi úzce souvisí s principem přiměřenosti, neboť jak Ústavní soud naznačil výše, ne každé stanovení pokuty představuje zásah do základních práv a svobod, nýbrž jen takové, které zasahuje do majetkových vztahů se značnou intenzitou, přičemž stupeň újmy tímto zásahem vzniklý je právě jedním z hledisek uvedeného principu přiměřenost.”

Ústavní soud dále rozvádí: “Konkrétně v případě pokut stanovených právnickým a fyzickým osobám podnikajícím podle zvláštních předpisů je třeba vycházet z toho, že je vyloučen takový zásah do majetku, v důsledku kterého by byla “zničena” majetková základna pro další podnikatelskou činnost. Jinými slovy řečeno, nepřípustné jsou takové pokuty, jež mají likvidační charakter. Je třeba upozornit, že pokuta v likvidační výši představuje v zásadě “nejtvrdší” případ zásahu do majetkových poměrů, jež ostatně může současně vést i k porušení čl. 26 odst. 1 Listiny; přitom není vyloučeno vztáhnout závěr o značné intenzitě zásahu do vlastnického práva i na takové případy, v nichž pokuta natolik přesáhne možné výnosy, že se podnikatelská činnost v podstatě stává “bezúčelnou” (tj. směrující pouze k úhradě uložené pokuty po značné časové období). U fyzických osob jako podnikatelů pak – vzhledem k tomu, že není oddělen jejich soukromý majetek a majetek určený k podnikání (neposuzováno po stránce účetní) – pak v takových případech hrozí závažné dopady nejen na osobu delikventa, ale i na další členy jeho domácnosti.”

Nyní tedy můžete, máte-li pocit, že s přihlédnutím k okolnostem vašeho případu a vašim majetkovým poměrům, měl správní úřad uložit pokutu ve výši pod dolní hranicí zákonné sazby, argumentovat nálezem Ústavního soudu ČR ÚS 3/02 a po vyčerpání všech řádných opravných prostředků (odvolání) a správní žaloby přivést věc formou ústavní stížnosti do Brna, kde by podobně jako v případě ustanovení stavebního zákona mohli zrušit dolní hranici sazby a s ní i konkrétní rozhodnutí, kterým byla uložena nepřiměřená pokuta.

 Datum poslední aktualizace: 31. prosince 2003