Smluvní pokuta, nebo úrok z prodlení

Nejsnadnější bude začít úrokem z prodlení. Je obvyklé, že pokud dlužíte, máte platit úrok. Úrok je takto vlastní půjčkám a úvěrů, ale ze zákona (§ 517 odst. 2 občanského zákoníku) je dlužník, je-li v prodlení s placením peněžitého závazku, povinen na výzvu věřitele platit úrok z prodlení. Takto bude povinen platit například, když má vydat bezdůvodné obohacení nebo když pozdě uhradí náhradu škody a pod. Někdy se namísto úroku z prodlení užívá tzv. poplatek z prodlení, zejména v případě více jak 5 dnů opožděné úhrady nájemného z bytu dle § 697 občanského zákoníku. Zatímco úrok z prodlení se platí zásadně jen tehdy, požaduje-li ho věřitel (projeví k tomu náležitou vůli), poplatek z prodlení při nájmu z bytu musí dlužník zaplatit automaticky, jakmile se dostane do více jak 5 denního prodlení s úhradou nájemného.

Výše úroku i poplatku je procentuálně stanovena v prováděcím předpise – nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku. Výše úroku z prodlení činí ročně dvojnásobek diskontní sazby, stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu. Aktuální i historické výše diskontních sazeb lze nalézt na stránkách ČNB. Pozor u úroku z prodlení je vždy nutné vyjít z platné sazby k prvnímu dni vzniku prodlení, tj. ke dni následujícímu po splatnosti závazku. Výše poplatku z prodlení pak dosahuje za každý den prodlení 2, 5 promile dlužné částky, nejméně však 25 Kč za každý i započatý měsíc prodlení.

Smluvní pokuta, jak již z názvu vyplývá, má svůj základ v dohodě smluvních stran, že pro případ porušení smlouvy, je porušující účastník povinen zaplatit smluvní pokutu (i když nevznikla škoda). Říkáme, že smluvní pokuta zajišťuje závazek. Výše smluvní pokuty je také věcí smluvního ujednání. Platí, že by měla být přiměřená, jinak hrozí, že se dostane do rozporu s dobrými mravy a v souladu s obecnými ustanoveními občanského zákoníku bude označeno celé ujednání o smluvní pokutě za neplatné. Na rozdíl od režimu obchodního zákoníku, kde platí tzv. moderační právo soudu, tj. oprávnění soudu snížit výši smluvní pokuty na přiměřenou úroveň, v občanskoprávních vztazích při sjednání nepřiměřeně vysoké (lichvářské) smluvní pokuty může soud pouze celou smluvní pokutu označit za neplatně sjednanou a dlužník není povinen platit nic.

Takto jsou za stávajících inflačních hladin neplatná ujednání o smluvní pokutě 0,1% denně a pod. Mimochodem sjednávání smluvní pokuty v procentech vyvolalo v druhé polovině 90. let velké spory, včetně rozhodnutí krajských soudů, že jde o neplatné smluvní ustanovení pokoušející se obejít zákonnou výši úroku z prodlení. Oč šlo? O souběžná ujednání smluvních pokut v % za každý den prodlení, a to vedle zákonné úpravy úroku či poplatku z prodlení. Věřitelé takto požadovali nejenom úrok, ale též smluvní pokutu, jejíž konstrukce výpočtu byla podobná jako v případě úroku z prodlení. Některé krajské soudy označovaly taková ujednání za neplatná pro obcházení zákona, jinými slovy skrytý pokus zvyšovat zákonem danou výši úroku z prodlení. Nakonec však vyšší soudy judikovaly, že nejde o protiprávní postup a že souběžné sjednání smluvní pokuty vedle úroku z prodlení, je možné a že vyjádření výše smluvní pokuty procentem není neurčité (občanský zákoník umožňuje, aby byl namísto konkrétní částky smluvní pokuty stanoven jen způsob, jakým se tato částka v budoucnu určí).

Podmínkou průchodnosti procentuálního sjednání smluvní pokuty tak zůstala jen přiměřená výše. Tady musí uživatel práva zbystřit. Zvláště věřitelé by měli dbát, aby se nedostávali do lichvářských výšin. Někdy se stává, že chytrý dlužník akceptuje nebo dokonce navrhne vysokou smluvní pokutu, vědom si, že způsobuje neplatnost jejího sjednání, čímž se dlužník zbavuje rizika sankce.

Smluvní pokuta musí být sjednána v písemné formě. Podstatou takového písemného ujednání musí být jednak určení závazku (povinnosti), k němuž se případné porušení váže, jednak musí obsahovat také stanovení výše pokuty nebo alespoň způsobu jejího určení. Obvykle se užívá např. následující formulace: “Pro případ porušení povinnosti dlužníka vrátit věc X je dlužník povinen zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,05% z tržní ceny věci X za každý den prodlení se splněním této povinnosti.”

Původní funkcí smluvní pokuty bylo eliminovat nejistotu z případné výše náhrady škody. Z tohoto původu vychází ustanovení občanského zákoníku, že nevyplývá-li z ujednání mezi věřitelem a dlužníkem něco jiného, není věřitel oprávněn domáhat se náhrady škody za porušení smluvní povinnosti, na kterou dopadá smluvní pokuta! A věřitel je oprávněn domáhat se náhrady škody přesahující smluvní pokutu, jen když to bylo mezi účastníky dohodnuto. Z těchto důvodů se do smluv doplňuje formulace, která má uchovat souběžný nárok na náhradu škody, přestože se platí smluvní pokuta (užívá se obratu: “ustanovení této smlouvy o smluvní pokutě se nedotýká nároku na náhradu škody, který zůstává nedotčen”). Někdy však bude praktické přidržet se zákonné úpravy limitace škody smluvní pokutou.

Smluvní pokutě se někdy lidově říká penalta, vedle toho se však v běžném jazyce užívá výraz penále. A právě tento pojem vyvolává značné výkladové obtíže. Dříve se v psaném právu objevoval, nyní však tomu tak není a jakmile ho účastníci právních vztahů použijí, je třeba uvažovat, co tím měli na mysli. Instruktivní je v tomto směru judikát Nejvyššího soudu ze dne 15.11. 2000 č.j. 29Cdo 2735/99-51: Jestliže v zákoně není pojem penále obsažen, mohou vzniknout pochybnosti v případě prodlení s placením peněžitého závazku, kdy vzniká otázka, zda tento smluvní pojem podléhá režimu smluvní pokuty, nebo zda se jedná o úrok z prodlení. Výklad bude nutné provést v každém jednotlivém případě s ohledem na vůli účastníků i všechny další rozhodné skutečnosti provázející uzavření smlouvy.

 Datum poslední aktualizace: 31. prosince 2003