Jak je zakotvena ochrana spotřebitele v EU?

1. Prosazení zásady volného pohybu zboží a služeb, protože ochrana spotřebitele může být a mnohokrát byla jednotlivými státy využita jako necelní bariéra dovozu. Pod zástěrkou ochrany spotřebitele se tak bránilo importu zboží z jiných zemí EHS, což znemožňovalo prosazení vnitřního trhu.

2. Podnícení poptávky individuálních spotřebitelů při nákupech v cizí zemi v rámci EHS. Spotřebitel je totiž značně nedůvěřivý při nákupech především zboží vyšší hodnoty, pokud nezná svá práva, ani celý systém ochrany spotřebitele v dané zemi.

Předběžným programem o ochraně spotřebitele a informační politice byly v roce 1975 započaty systematické aktivity EHS v oblasti ochrany spotřebitele a též definováno pět základních spotřebitelských práv:

– právo na ochranu zdraví a bezpečnosti,

– právo na ochranu ekonomických zájmů,

– právo na náhradu škody,

– právo na informace a vzdělávání,

– právo na zastoupení (právo být slyšet).

Tento předběžný program zdůraznil průřezový aspekt spotřebitelské politiky, kdy jeho cíle je nutno začlenit do samostatných politik Společenství (např. hospodářské politiky, společné zemědělské politiky, politiky životního prostředí, dopravní politiky a mnohých dalších, které se týkají spotřebitele). Počáteční legislativa pro ochranu spotřebitele nebyla příliš rozsáhlá. Upravena byla především bezpečnosti kosmetických produktů, štítkování potravin, klamavé reklamy a podomní prodej. Ale až přijetí Jednotného evropského aktu a následná perspektiva blízkého uskutečnění rozsáhlého vnitřního trhu se stalo skutečným motorem spotřebitelské politiky.

Jednotný evropský akt z roku 1986 byl první rozsáhlou revizí Římských smluv. Obsahoval pevné rozhodnutí, že jednotný vnitřní trh musí vzniknout do 31. prosince 1992. Zároveň se objevil ve Smlouvě “nový pojem” – spotřebitel. Článek 95 (podle starého číslování 100a) Smlouvy požaduje po Komisi, aby při navrhování opatření na ochranu spotřebitelů na jednotném trhu brala jako základ vysokou úroveň ochrany založenou zejména na vědeckých poznatcích. Kdo by zde však hledal definici pojmu spotřebitel, tak neuspěje. Jeho definice se provádí vždy pro účely jednotlivých směrnic podle konkrétních okolností.

Vybudování společného trhu bylo zakotveno již v Římských smlouvách. Po téměř třicetiletém budování byl stanoven ambiciózní cíl – jeho dobudování během pouhých šesti let. Znamenalo to přijmout velké množství právních norem. Aby to bylo vůbec možné, bylo Jednotným evropským aktem umožněno v určitých oblastech přijímání směrnic kvalifikovanou většinou místo jednomyslného souhlasu. To se mimo jiné týkalo i četných oblastí přímo nebo nepřímo souvisejících s ochranou spotřebitele.

Pro zajištění bezpečnosti výrobků, která je pro vnitřní trh stěžejní, dále muselo dojít k harmonizaci norem technických. Vzhledem k velkému počet upravovaných oblastí bylo nutno zcela změnit strategii. “Starý (sektorový) přístup” se zakládal na podrobné specifikaci všech požadavků kladených na výrobky. Problémem však byl velký rozsah těchto požadavků i jejich rychlé zastarávání vzhledem k vědeckému pokroku. “Nový přístup” je založen na vyžadování pouze základního požadavku, že zboží uváděné na trh musí být bezpečné, a některých dalších podstatných požadavků podle druhů výrobků. To je možné i díky tzv. harmonizovaným normám, které vytváří evropské normalizační orgány CEN a CENELEC.

Později vznikaly nové akční programy, jejichž hlavními prioritami byla reprezentace a informovanost spotřebitelů a bezpečnost výrobků. Dále byla přijímána legislativa, která dosud tvoří základ komunitárního práva na ochranu spotřebitele.

Pozitivní trend potvrdila Smlouva o Evropské unii (tzv. Maastrichtská smlouva), která pojala ochranu spotřebitele jako plnohodnotnou komunitární politiku. Byla podepsána 7. února 1992 a vstoupila v platnost dne 1. listopadu 1993. Zatímco obecné principy Smlouvy stanoví, že Společenství musí přispívat k “posilování ochrany spotřebitele”, článek 153 (129a podle starého číslování) je skutečným právním rámcem pro spotřebitelskou politiku. Jeho přijetí vedlo k novému rozmachu, který se odrazil v přijetí mnoha nových opatření.

Dalšího posílení ochrany spotřebitele v rámci EU došlo počátkem platnosti tzv. Amsterdamské smlouvy. Tato Smlouva revidující Smlouvu o EU i Římské smlouvy, která po ratifikaci všemi členskými zeměmi vstoupila v platnost 1. května 1999, upravila také článek 153. Ten se odvolává na již zmíněná spotřebitelská práva, která se stávají obecným cílem. V dalším bodě tohoto článku zaznívá velmi silný požadavek, že je nutno respektovat ochranu spotřebitele i při tvorbě a provádění všech ostatních politik a činností Společenství.

Velmi zajímavý je i bod 5 tohoto článku. Vznikl v souladu s tzv. principem subsidiarity, který zjednodušeně řečeno stanoví, že např. v oblasti ochrany spotřebitele by opatření EU neměla nahrazovat národní, regionální nebo lokální opatření, ale spíše tyto doplňovat. V praxi je pak nejdůležitější úlohou EU vytvářet jakousi minimální úroveň ochrany spotřebitele, která je zaručena ve všech členských zemích. Členské země si však na základě své situace, např. na základě historického vývoje či zvyklostí, mohou opatření přijatá ve prospěch spotřebitele zpřísnit.

Pro spotřebitele je takováto společná minimální úroveň velmi důležitá. Umožňuje mu alespoň částečně orientovat se ve svých právech např. při nákupech zboží v členských státech a umožňuje tak praktickou realizaci jednotného vnitřního trhu. Příkladem mohou být např. délky záručních lhůt, které byly ve většině členských států nejen rozdílně dlouhé, ale i různě strukturované do skupin podle druhů zboží. Nejpozději od počátku roku 2002 platí ve všech členských zemích EU záruční doba na spotřební zboží minimálně v délce dva roky, což dává spotřebiteli dostatečnou jistotu při jeho nákupech doma i v zahraničí.

V bodu 5 se také říká, že případná přísnější ochranná opatření nesmějí odporovat smlouvě. Tím je zajištěno, aby některý stát pod rouškou větší ochrany spotřebitele nevytvářel překážky volnému obchodu.

V roce 1999 přijala Rada Akční plán spotřebitelské politiky na roky 1999-2001 (Council Resolution of 28 June 1999 on Community consumer policy 1999 to 2001) který má tři hlavní pole působnosti:

– reprezentace a vzdělávání spotřebitelů (zahrnuje mimo jiné účinnější dialog mezi asociacemi spotřebitelů, spotřebiteli a podnikateli; informační kampaně; rozšíření spotřebitelských informačních a poradních center “Euroguichet” a hlubší spolupráci mezi členskými státy v oblasti vzdělávání spotřebitelů);

– zdraví a bezpečnost spotřebitelů (na základě nejlepších vědeckých poznatků a analýzy rizik);

– ekonomické zájmy spotřebitelů (vhodné uplatňování existující legislativy v souladu s vývojem výrobků a služeb se zvláštním ohledem na finanční služby, zohlednění ekonomických zájmů spotřebitelů v ostatních komunitárních politikách jako jsou telekomunikace, doprava a reforma společné zemědělské politiky).

Nastíněné informace ukazují, jakou roli hrála politika ochrany spotřebitele při vývoji Evropské unie. Zpočátku byla zcela mimo stojící Popelkou, nyní se již začlenila mezi ostatní významné politiky EU. Nutno však přiznat, že motorem aktivit kolem vývoje komunitární politiky ochrany spotřebitele byla do značné míry snaha o vytvoření dokonale fungujícího vnitřního trhu. A pro jeho existenci je spotřebitel, který je uvědomělý a který vnímá ochranu, nutným předpokladem.

 Datum poslední aktualizace: 31. prosince 2003