Jak žádat o informace?

Původně bylo záměrem podřídit pod zákon č. 106/2000 Sb., o svobodném přístupu k informacím především Českou televizi a nutně též Český rozhlas a Českou tiskovou kancelář. Zdá se však, že Parlament zasáhl mnohem širší okruh subjektů. Může za to použitá terminologie, díky níž se do lasa chytilo více subjektů, kteří tak mají od ledna úplnou informační povinnost svým rozsahem totožnou, jaká se uplatňuje v případě státních orgánů.

Zvolený termín veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky vyvolává zajímavé výkladové otázky o šíři těchto subjektů. Kdo vše sem patří? Na první pohled z definice povinných subjektů v § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím je jasné, že sem nepatří státní orgány a orgány územní samosprávy, neboť ty citovaný zákon vyjímá jako orgány (úřady) a o jejich podřízenosti povinnosti poskytovat informace není pochyb. A další?

Pro zodpovězení otázky, zda je určitý subjekt veřejnou institucí hospodařící s veřejnými prostředky, bude nezbytné vyložit nejprve, kdo je veřejnou institucí a poté, co jsou to veřejné prostředky. Současná kombinace obojího, zaznamenáme-li ji u určitého subjektu, nás přivede k označení takového subjektu za povinný dle zákona o svobodném přístupu k informacím.

Veřejná instituce bude takovým subjektem, jehož založení a režim řízení (správy) odvodíme z veřejného práva, zvláště (ale nikoliv výlučně) z norem správního práva, tedy norem, jimiž je popsán výkon veřejné správy. Veřejná správa přitom neznamená jenom autoritativní rozhodování o právech či povinnostech, ale zahrnuje i obhospodařování (správu) veřejných statků (materiálních i nemateriálních). Z tohoto hlediska nebude povinným subjektem subjekt soukromého práva, a to i kdyby požíval veřejných prostředků (typicky občanské sdružení přijímající dotaci státu nebo obchodní společnost, které obec hradí ztrátu spojenou s poskytování určitých služeb veřejnosti). Nicméně dodejme, že i nadále platí možnost obdržet informace vážící se k veřejné podpoře těchto soukromých subjektů u úřadů či institucí, které tuto podporu poskytují.

Ohledně veřejných prostředků došlo k zajímavé situaci díky existenci zákona o veřejné podpoře (zák. č. 59/2000 Sb.), který osahuje v našem právním řádu unikátní definici veřejných prostředků: prostředky státního rozpočtu včetně prostředků splatných a neuhrazených, prostředky státních finančních aktiv, státních fondů, Fondu národního majetku České republiky, veřejného zdravotního pojištění, České národní banky sloužící bezpečnému fungování a účelnému rozvoji bankovního systému, prostředky rozpočtů územních samosprávných celků, prostředky právnických osob vlastněných státem plně nebo v míře, která mu v nich umožňuje vykonávat přímou nebo nepřímou kontrolu, pokud jsou tyto prostředky používány způsobem neodpovídajícím principům trhu, především principu dosažení nejvyšší míry zisku, anebo prostředky vyplývající z poskytnuté výhody (§ 3 písm. b).

Jinými slovy, jestliže bude veřejná instituce buď přímo napojena na veřejné rozpočty nebo požívat veřejné prostředky ve smyslu právě vydefinovaném, půjde o povinný subjekt. Přitom relativně široká definice veřejných prostředků v zákoně o veřejné podpoře, zejména s ohledem na prostředky vyplývající z poskytnuté výhody, implikuje již teď řadu osob, jež do informační pasti spadly! Půjde především o rozpočtové a příspěvkové organizace státu i vyšších územněsprávních celků a obcí (typicky kulturní instituce včetně knihoven, nemocnice, sociální ústavy), dále půjde o některé specifické veřejné podniky typu Povodí Labe, Vltavy, určitě jsem spadnou do té doby sporné fondy (národního majetku, pozemkový, dopravy, bydlení, kinematografie a pod.) a konečně také zdravotní pojišťovny, Národní filmový archiv a řada dalších. U některých subjektů však situace není vůbec jistá a zůstává otázkou, jak se k nim postaví soudní praxe, ačkoliv lze očekávat spíše zdrženlivý přístup, mám přitom na mysli především státní podniky…

Občan by se však neměl nechávat odradit a zákon by měl široce využívat, ostatně slušná instituce se pozná podle informační otevřenosti, s níž dokáže komunikovat s veřejností a často k tomu ani nepotřebuje zákon. Přesto však existují druhy informací, které ani taková instituce neposkytne, protože má na základě jiných zákonů uloženu povinnost mlčenlivosti. ZSPI vypočítává okruh oprávněně neposkytovaných informací. Mezi takto chráněné informace se řadí:
– tzv. utajované skutečnosti dle zák. č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností (de facto státní tajemství),
– informace, které vypovídají o osobnosti a soukromí fyzické osoby ( např. rase, národnosti, politickém přesvědčení, víře, ale i majetkových poměrech), takové informace lze poskytnout pouze s písemným svolením dané osoby nebo stanoví-li to zákon,
– obchodní tajemství, které dle obchodního zákoníku zahrnuje skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy, jež mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu za podmínek, že nejsou běžně dostupné, mají podle vůle podnikatele zůstat utajeny a podnikatel odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje, podle ZSPI se však za porušení obchodního tajemství nepovažuje poskytnutí informace o rozsahu a příjemci prostředků z veřejných rozpočtů(!),
– informace o majetkových poměrech získané na základě zákonů o daních, poplatcích, penzijním nebo zdravotním pojištění anebo sociálním zabezpečení,
– a dále informace předané osobou, které to zákon neukládal nebo informace již zveřejněné na základě zvláštního zákona (např. o státní statistické službě) nebo byla-li by poskytnutím informací porušena ochrana duševního vlastnictví,
– pod režim ZSPI rovněž nespadají informace o probíhajícím trestním řízení, rozhodovací činnosti soudů, plnění úkolů zpravodajských služeb či přípravě, průběhu a projednávání výsledků kontrol v orgánech Nejvyššího kontrolního úřadu.

Zákon však neobsahuje ustanovení o chráněných informacích proto, aby dal úředníkům do rukou nástroj, jak se zbavit “dotírajících” žadatelů, čemuž bohužel odpovídá všední praxe prvních měsíců účinnosti tohoto zákona. Proto občan na straně jedné sice respektuje chráněné informace, avšak spíše skepticky hodnotí námitky tajnosti ze strany úředníků a má-li pochyby o jejich důvodnosti, neváhá se informací nadále domáhat. Zásadní význam má ustanovení zákona, které říká, že důvodem odmítnutí poskytnutí jakýchkoliv informací není skutečnost, že určitá část informace (materiálu) je dotčena ochranou, takto chráněnou část má totiž povinný subjekt vyjmout (např. ji znečitelnit), ale zbytek musí poskytnout!

  © ARS AEQUI et BONI, 2001