Když se řekne PROCES

Ačkoliv žijeme v zemi, kde při vyslovení slova proces vytane na mysli spíše román Franze Kafky než ideál spravedlnosti symbolizovaný proslulou sochou bohyně s váhami, mečem a páskou na očích, není správné připustit mrazení v zádech nebo se pro samou nervozitu osypat. Ať již se v jakémkoliv postavení ocitnete před soudem civilním nebo trestním, případně před vyšetřovatelem nebo na úřadě, potřebujete v sobě mít základní půdorys vnitřní jistoty nezbytné k náležité prezentaci vlastních práv. Na ploše několika následujících řádků nabízíme výchozí orientaci v labyrintu procesních úskalí. Další informace, algoritmy postupů a vzory dokumentů, budou v této části našich webových stránek následovat.

(1) Právnímu procesu lze rozumět jako souboru pravidel regulujících řízení před určitým, zpravidla státním orgánem. Neběží přitom o samoúčelné hrátky s předpisy, ačkoliv to tak někdy může vypadat. Smyslem každého řízení má být vydání rozhodnutí v konkrétní věci (o sporu mezi účastníky, vydání státního povolení apod.). Procesní pravidla mají zaručit objektivizované a přezkoumatelné rozhodování k tomu zmocněné autority (soudce nebo úředníka) při respektování práv osob, kterých se rozhodování dotýká.

Ze strany státu, který takový systém vydáváním pravidel a následným organizováním garantuje, nejde o nic jiného než o veřejnou službu občanům poskytovanou za zdaněné peníze těchto občanů. Občan tak je z tohoto úhlu pohledu zákazníkem (spotřebitelem) celého systému a je oprávněn požadovat náležitý chod celého státního aparátu. Nejenom když se vydá na úřad, ale také dostane-li se před soud, mělo by ho vést vědomí, že má právo být náležitě “obsloužen”. Takové právo sice nezahrnuje vydání rozhodnutí, jehož obsah bude vždy odpovídat přání občana, třeba totiž respektovat práva dalších osob a někdy také veřejný zájem, ovšem naznačené právo procesního uspokojení občana znamená maximální rozvinutí spravedlivého řízení, tj. rychlého, vykonatelného a přitom práva všech účastníků respektujícího postupu směřujícího k vydáním rozhodnutí.

(2) Právní teoretikové připomínají, že prostřednictvím procesního řízení dochází k aplikaci práva svého druhu. Až do této doby jednotlivá ustanovení právních předpisů “spala” vytištěna v zákonech, ponechána na libovůli každého jednoho subjektu, zda je bude dobrovolně dodržovat. Jakmile se však fyzické nebo právnické osoby ocitnou uprostřed řízení a nejčastěji se tak děje právě v situaci, kdy někdo poruší právní normu, právo ožívá, aby se stalo podkladem pro rozhodnutí konkrétního případu. “Právo v knihách” se stává “živým právem”.

A protože máme na zřeteli právní řízení a rozhodnutí jako jeho konečný produkt, přistupuje k tomu hrozba státem (veřejnou mocí) vedené sankce pro případ protivení se rozhodnutí. Smysl rozhodnutí totiž spočívá v přetavení původně obecných zákonných pravidel (pro neomezený počet v budoucnu vzniklých případů) do podoby závazného pravidla vydaného pro konkrétní případ, který byl předmětem řízení a tedy pravidla, jímž jsou vázáni účastníci řízení pod hrozbou sankce.

Např. když si člověk napíše na úřad o stavební povolení, které posléze obdrží, stávají se pro něj doposud obecné normy o možnostech a podmínkách výstavby obsažené ve stavebním zákoně konkrétními, tj. právě na jeho stavbu se vztahujícími podle textu stavebního povolení, které mu bylo doručeno.

(3) Procesní systém vymezuje cestu, kterou se upírá rozhodovací autorita (ten, kdo rozhoduje) doprovázena více či méně aktivními účastníky, případně stranami řízení, aby dospěla k vydání rozhodnutí. V podmínkách právního státu běží o celý komplex vzájemně provázaných pravidel zaručujících maximálně možné uplatnění práv účastníků řízení předložit vše, co může mít vliv na výsledné rozhodnutí, přičemž procesní systémy znají jediné kritérium rozhodování, a to správné právní posouzení objektivně zjištěného skutkového stavu.

Logicky vzato musí být v řízení nejprve zjištěn skutečný stav věci či situace, o které se rozhoduje. Za tímto účelem se vede dokazování.

Účelem zjišťování určité skutečnosti (skutkového děje, jak se také říká) je zvolit právní normu, která na situaci dopadá, resp. která ji právně upravuje (řeší). Odborně se tento logický postup označuje jako nalezení hypotézy právní normy. Například, kdyby existovalo pravidlo: “k námořní přepravě zboží nebo osob je třeba povolení” , dalo by se rozčlenit na hypotézu – námořní přeprava zboží nebo osob, tzn. jestliže chce někdo přepravovat zboží nebo osoby na moři a na tzv. dispozici, kterou právní norma vyjadřuje, co je zakázáno a co naopak dovoleno, jestliže v reálném životě nastane hypotéza. V našem případě dispozice říká – je zakázáno přepravovat po moři zboží nebo osoby bez povolení a je tudíž dovoleno tak činit jen po obdržení příslušného povolení.

Rozhodování o hypotéze a dispozici činíme my všichni uživatelé práva každý den, neboť musíme rozhodovat, zda čáry na silnici jsou vyznačením přechodu pro chodce, anebo útržkem pouhé dětské malůvky, jejímž podkladem se stala silnice namísto plátna. Tedy zda máme dovoleno přejít silnici s právem přednosti pro chodce, anebo nikoliv.

Zvláštní vlastností procesního rozhodování je autorita rozhodujícího orgánu vnutit ostatním “zaručeně správné” posouzení případu. Ze zkušenosti přitom víme, že správné z pohledu rozumu sice být nemusí, ale “správné” ve smyslu procesním se stává proto, že tzv. nabylo právní moci a za jeho nedodržení může být uvalena sankce.

Předpokladem souladu procesní (státněmocenské) a oné rozumové správnosti rozhodnutí bude: 1) pravdivé zjištění situace (skutkového děje), 2) následné nalezení správného právního pravidla dopadajícího na tuto situaci (děj). Proto bude fiktivní Námořní úřad z našeho příkladu nejprve vést dokazování, jestli člun, na kterém plul rybář opravdu sloužil, jak tvrdí on, k rybolovu u pobřeží a nikoliv k přepravě nákladu zboží mezi dvěma pobřežními městy. A poté, co odhalí hypotézu, bude moci rozhodnout, zda na to rybář potřeboval povolení, nebo nikoliv a jestli porušil právo a může mu za to být uložena pokuta.

(4) Obecná pravda – a na to pozor – se často nemusí krýt s pravdou procesní, tj. pravdou toho, co vyšlo v řízení najevo. Vše, co se do řízení nepodařilo dostat, resp. prokázat z pohledu vedení právního procesu neexistuje(!), jakkoliv by to bylo jeho účastníkům jasné! Stačí si vybavit typické situace, kdy někdo ukryje předmět doličný (třeba zbraň s otisky prstů vraha) nebo svědka, který lživými tvrzeními oklame soud.

Jedinou výjimkou jsou tzv. notoriety – zákonitosti chodu světa všem známé, které není třeba dokazovat, např. že v noci je tma, že když prší je mokro apod. Jde o zákonitosti každodenního koloběhu přírody, které jsou lidem ze zkušenosti natolik zažité, že o nich obyčejně nepolemizují. V řízení je však možné předložit důkaz o opaku vyvracejícím notorietu pro danou situaci, např. že tu noc nastal podivuhodný úkaz a svit měsíce umožnil rozeznat obličej vraha na 100 metrů.

Nedokazuje se také obsah (znění) právních předpisů, neboť součástí odpovědnosti rozhodující autority má být stoprocentní znalost (zásada “soud a úřad znají právo”). Zato se však právo vykládá a tím nejednou ohýbá buď chybným myšlenkovým postupem, anebo v zájmu někoho či něčeho. Při výkladu právních norem řeší rozhodovací autorita otázky právní (oproti předtím zjištěným otázkám skutkovým). Potřeba výkladu vzniká už z faktu, že právní normy jsou zaklety v jazyce.

Takže slovní spojení “námořní přeprava” musí být významově interpretováno. (Je to provoz šlapadla podél pláže? Patří sem plavba ponorky?) Podobně výraz “zboží” vyvolává otázku, zda jsou zbožím zvířata a zda peníze či drahé kovy?

Jedna ze zásad procesních systémů právního státu říká, že se účastníci řízení mají právo vyjádřit též k otázkám právním, tedy výběru právní normy, která má být na daný případ použita a zároveň k úskalím jejího výkladu. Konečné rozhodnutí však náleží rozhodovací autoritě.

(5) V této souvislosti učiňme zmínku o sociologické teorii právního jednání, která se prosazuje při objasňování pozadí každodenní podoby právního života. Pojednává o inklinaci řady rozhodnutí stát se obrazem jejich tvůrce, a to nejenom ve smyslu rozsahu znalostí či zkušeností, ale též jako důsledku psychické a sociální konstituce subjektu rozhodování. Jinými slovy tvrdí, že rozhodnutí může ovlivnit skutečnost, z jakého prostředí pochází soudce, jaké měl dětství, jestli podléhá vlivům veřejného očekávání, má spokojený sexuální život, ba dokonce jak se vyspal.

Člověk a ani soudce není ideální stroj na bezezbytku nezaujatá rozhodnutí. Toho si jsou vědomi někteří účastníci řízení, případně jejich zástupci, když se snaží ovlivňovat rozhodování také jinými prostředky než argumentací v rámci řízení. Od primitivních (leč rozšířených) forem majetkové korupce až po lstivější metody společenského obcování (známosti, klientelismus) či vyloženě sofistikované formy vyvolávání tlaku veřejného očekávání.

Některé metody jsou zakázané a trestné (klasická korupce), jiné jsou sporné (míra osobní podjatosti soudce rozhodující spor někdejšího spolužáka) a některé v určitých mezích dovolené (vytváření mediálního tlaku). Poctivý občan by se měl vyvarovat veškerých zakázaných, ale i sporných forem zákulisního ovlivňování, neboť tím sice může získat příznivé rozhodnutí, ale zaručeně ztrácí svobodu, stává se na pořád zavázán a dokonce může být později vydírán. Tam, kde přemýšlí o použití dovolených (mimoprávních) prostředků, by měl uvážit limity vkusu a fair play. Jak říkají někteří sportovci, největší požitek z vítězství a vůbec hry můžete mít jedině, když hrajete nadoraz, avšak fér.

Nadoraz v praxi soudních či úředních řízení neznamená kopat kolem sebe hlava nehlava. Také zde je důležitá taktika, neboť za dovolené metody se považuje umění zaujmout šarmem osobnosti, zaujetím pro problém a empatií, s níž přistupujete k dalším hráčům řízení. Proto si násilníci berou před trestní senát sváteční šaty, proto zkušení advokáti hrají rádi roli pomocníka soudce, který chce vleklé řízení a namáhavé rozhodování maximálně usnadnit.

Naopak častá chyba, které se účastníci dopouštějí, spočívá v mylném domnění, že právě jejich případ fascinuje člověka, který má rozhodovat alespoň tolik, co je samotné. Pokud to však není prvních deset případů mladého soudce či něčím skutečně výjimečná kauza, není tomu tak a se svou věcí jste pouhou součástí řetězce rutinní agendy orgánu, který rozhoduje. Řadu návyků si již zautomatizoval, takže vidí-li svědka v určitém typu oblečení (např. šusťákové soupravě), podvědomě se mu v hlavě asociuje jistá míra předpojatého hodnocení, jakkoliv to procesní zásady nepřipouštějí. Za obdobně fatální rys rozhodování bývá podobně jako u jiných profesí považován syndrom vyhoření. Léty praxe se člověk stává otrlejším a obvykle čím dál tím méně svazuje rozhodovací proces a celý vjem řízení se svým emocionálním zaujetím. To může na jedné straně přinést zvýšení objektivity, na straně druhé však dochází k otupění citlivosti rozlišování na první pohled nepostřehnutelných nuancí.

(6) Máte-li pocit, že z toho začíná být loterie, je na místě se ptát, co vlastně účastník řízení má k dispozici v někdy až bizarním světě procesních řízení?. Hlavní zbraň nese přízvisko právo na spravedlivý proces (na spravedlivé řízení). Nejde o prázdnou skořápku několika slov, ale v pojetí moderního právního státu se z této sentence (anglicky fair trial right) vyvinul celý soubor zásad, jež musí být v každém právním procesu ve vztahu k účastníkům řízení dodrženy, jinak je rozhodnutí zrušitelné vyšší instancí.

Mezi takové zásady se řadí především: rovnost účastníků řízení, právo být slyšen (činit návrhy, argumentovat), právo na opravné prostředky (přezkum rozhodnutí), zásada procesní ekonomie (přiměřená doba trvání řízení bez prodlev), právo na právní pomoc, vykonatelnost (vynutitelnost) rozhodnutí

(7) Některé další zásady jsou pak vlastní pro jednotlivé typy řízení, s nimiž a jejichž hlavními součástmi se blíže seznámíme v dalších souborech našich stránek. Za hlavní typy řízení lze v českém právním systému označit:

Civilní (občanské) soudní řízení – o sporech a některých dalších otázkách, jejichž předmětem jsou soukromoprávní nároky fyzických a právnických osob a jejichž rozhodování patří do pravomoci obecných soudů.

Trestní řízení – vyšetřování trestné činnosti a soudní rozhodování o vině a trestu obžalovaného.

Správní řízení – řízení před správními úřady a některými dalšími institucemi veřejné správy.

Daňové a poplatkové řízení – řízení regulující zjištění výše a výběr daní a poplatků.

Správní soudnictví – zvláštní typ soudního řízení, kterým se fyzické nebo právnické osoby mohou domáhat nápravy nesprávných rozhodnutí vydaných orgány veřejné správy (zejm. ve správním řízení).

Ústavní soudnictví – zahrnuje několik druhů řízení především o ústavnosti zákonů a dalších právních předpisů, o individuálních stížnostech fyzických a právnických osob proti porušení ústavních práv a svobod a konečně kompetenční spory.

Datum poslední aktualizace: 31. prosince 2002