Spotřebitelské smlouvy

Z pohledu spotřebitele je patrně nejpodstatnější změnou nová hlava pátá, první části občanského zákoníku, nadepsaná příznačně Spotřebitelské smlouvy. Dá se říci, že ačkoliv rok jedna pro tuzemského spotřebitele je již pár let za námi a spotřebitel se již po několik let potýká s výhodami i nástrahami trhu, znamená nová úprava opravdu podstatnou změnu v právním postavení spotřebitele, částečně snad opravňující k nadsázce použité v názvu tohoto článku. Úkolem následujících řádků je ne snad podrobně popisovat novou úpravu, ale shrnout nejzásadnější změny, které nová úprava do postavení spotřebitele přináší.

Občanský zákoník v § 52 nově definuje pojmy:

– spotřebitelská smlouva: je jí smlouva kupní, smlouva o dílo, popř. jiná smlouva upravená v části osmé ObčZ, pokud stranami jsou spotřebitel a dodavatel;

– spotřebitel: je osoba která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti;

– dodavatel: je osoba která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.

S použitím těchto pojmů jsou potom: 1. Jednak stanovena pravidla pro spotřebitelské smlouvy jako celek; 2. Jednak upraveny dva zvláštní okruhy smluv, u kterých s ohledem na odlišné okolnosti jejich vzniku požívají spotřebitelé vyššího stupně ochrany, než u spotřebitelských smluv uzavíraných standardním způsobem (v obchodě, provozovně zhotovitele. Jedná se o smlouvy uzavírané pomocí prostředků komunikace na dálku – tzv. distanční smlouvy a o smlouvy uzavírané mimo prostory obvyklé k podnikání dodavatele.

SPOTŘEBITELSKÉ SMLOUVY OBECNĚ

Zákon ne zcela přehledně vsouvá § 55 a 56 obsahující obecná pravidla kterými se mají řídit spotřebitelské smlouvy obecně mezi pravidla upravující dvě shora uvedené podmnožiny – tedy mezi smlouvy distanční a smlouvy uzavírané mimo provozovnu. Základní nová pravidla lze shrnout takto:

1. Žádné odchylky v neprospěch spotřebitele! Vzhledem k tomu, že smluvní právo je postaveno na principu smluvní volnosti, mohou se smluvní strany odchýlit od ustanovení zákona a upravit smluvně svá vzájemná práva a povinnosti jinak, než jak předvídá zákon, pokud takovou možnost zákon nevylučuje. Zákon má tedy v oblasti občanského a obchodního smluvního práva povahu jakýchsi podpůrných pravidel, která je možno tam kde to není vyloučeno změnit a která platí, pokud nejsou mezi stranami smlouvy sjednána pravidla odlišná. § 2 odst. 3 občanského zákoníku k tomu uvádí: ” . Účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit”. § 263 Obchodního zákoníku potom pro oblast smluvního práva uvádí: “(1) Strany se mohou odchýlit od ustanovení této části zákona nebo její jednotlivá ustanovení vyloučit s výjimkou ustanovení… (následuje taxativní výčet kogentních – povinně použitelných ustanovení). (2) Strany se nemohou odchýlit od základních ustanovení v této části a od ustanovení, která předepisují povinnou písemnou formu právního úkonu”.

Pro oblast spotřebitelských smluv je nyní uvedená smluvní volnost, tedy prostor pro sjednání pravidel odlišných od zákona zmenšena tím, že jakákoliv odchylka od zákonem stanovených pravidel musí mít z pohledu práv spotřebitele obrazně řečeno kladné znaménko, nebo alespoň nesmí představovat změnu pro spotřebitele nevýhodnou. Bude jistě otázkou, jak v praxi hodnotit kladnost, neutralitu či zápornost některých ustanovení pro spotřebitele, nelze očekávat, že by základem pro takové hodnocení subjektivní pocit spotřebitele v daném případě, půjde spíše o objektivní obecné hodnocení, které se bude muset časem ustálit v podobě soudní judikatury. Od samého počátku však je snad toto pravidlo způsobilé zabránit některým nejkřiklavějším metodám užívaným ze strany dodavatelů před účinností novely.

2. Zákaz nekalých ujednání

Dle § 56 ObčZ nesmějí spotřebitelské smlouvy obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Zatímco předchozí pravidlo míří do oblasti vztahů, se kterými zákon předem počítá a které upravuje. Zákaz nekalých ujednání naproti tomu dopadá i na oblast vztahů, pro které nemá zákon připravena ani podpůrná pravidla.

Nepřípustná jsou zejména smluvní ujednání, která: a) vylučují nebo omezují odpovědnost dodavatele za jednání či opomenutí, kterým byla spotřebiteli způsobena smrt či újma na zdraví, b) vylučují nebo omezují práva spotřebitele při uplatnění odpovědnosti za vady či odpovědnosti za škodu, c) stanoví, že smlouva je pro spotřebitele závazná, zatímco plnění dodavatele je vázáno na splnění podmínky, jejíž uskutečnění je závislé výlučně na vůli dodavatele, d) dovolují dodavateli, aby spotřebiteli nevydal jím poskytnuté plnění i v případě, že spotřebitel neuzavře smlouvu s dodavatelem či od ní odstoupí, e) opravňují dodavatele odstoupit od smlouvy bez smluvního či zákonného důvodu a spotřebitele nikoli, f) opravňují dodavatele, aby bez důvodů hodných zvláštního zřetele vypověděl smlouvu na dobu neurčitou bez přiměřené výpovědní doby, g) zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy, h) dovolují dodavateli jednostranně změnit smluvní podmínky bez důvodu sjednaného ve smlouvě, i) stanoví, že cena zboží či služeb bude určena v době jejich splnění, nebo dodavatele opravňují k zvýšení ceny zboží či služeb, aniž by spotřebitel byl oprávněn od smlouvy odstoupit, je-li cena sjednaná v době uzavření smlouvy při splnění podstatně překročena, j) přikazují spotřebiteli, aby splnil všechny závazky i v případě, že dodavatel nesplnil závazky, které mu vznikly, k) dovolují dodavateli převést práva a povinnosti ze smlouvy bez souhlasu spotřebitele, dojde-li převodem ke zhoršení dobytnosti nebo zajištění pohledávky spotřebitele.

3. Výklad příznivější pro spotřebitele

V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí význam pro spotřebitele příznivější, pro oblast spotřebitelských smluv zakotvil zákonodárce výjimku ze základních pravidel pro výklad nejasných právních úkonů, zakotveného v § 35ObčZ. Zákon zde opět k vyrovnání asymetrického postavení – dodavatel(profesionál) – spotřebitel (amatér) stanovuje, že pokud se ve smlouvě objeví výraz, který lze vykládat vícerým způsobem, uplatní se výklad příznivější pro spotřebitele.

4. Sankce – relativní neplatnost

Následkem použití nekalých ujednání, či ustanovení odchylujících se od zákona v neprospěch spotřebitele (viz shora) ve spotřebitelských smlouvách není bez dalšího neplatnost těchto ujednání, či dokonce celých smluv tato ujednání se však stanou neplatnými, pokud se jejich neplatnosti spotřebitel dovolá (tj. oznámí druhé straně, že považuje dané ujednání za neplatné a uvede relevantní důvod takové neplatnosti). Jestliže by potom takové ujednání ovlivňovalo přímo i další ujednání smlouvy, je důsledkem neplatnosti takového ustanovení neplatnost celé smlouvy. Je tedy zcela v dispozici spotřebitele, zda se s odstupem cítí některým zákonem nedovoleným ujednáním dotčen natolik, že využije svého práva a domůže se jeho neplatnosti.

 Datum poslední aktualizace: 31. prosince 2003