5. Cenové skupiny, smluvní ceny a spropitné

Rozdělení restaurací do cenových skupin se řídilo vyhláškou ministerstva vnitřního obchodu č. 177/1956 Ú.l., ze dne 22. srpna 1956, o zařazování závodů veřejného stravování do cenových skupin. Podle této úpravy byla (s výjimkou zbytkové IV. cenové skupiny) každá provozovna do příslušné cenové skupiny zařazena rozhodnutím národního výboru. Cenové skupiny tedy měly povahu jakéhosi osvědčení kvality.

Citovaná právní úprava však byla zrušena již zákonem č. 127/1981 Sb. s účinností od 1. dubna 1982. Od této doby přežívají označení cenových skupin v restauracích buď ze setrvačnosti, nebo z nevědomosti provozovatelů, avšak nemají již žádný právní ani faktický význam.

V dnešní době jsou ceny samozřejmě volné. V některých zařízeních se setkáme s formulací “smluvní ceny,” která samozřejmě ne zcela přesně vystihuje skutečnost. Ve skutečnosti toto znamená, že nejde o ceny regulované či zákonem pevně stanovené, avšak o jejich smluvní povaze lze polemizovat. Ve skutečnosti má totiž spotřebitel možnost na cenu stanovenou provozovatelem restaurace buď přistoupit (uzavřít navrženou smlouvu), nebo nepřistoupit, a tudíž služeb příslušné restaurace nevyužít.

V restauracích, obdobně jako v některých jiných odvětvích služeb (hoteliérství, taxislužba, cestovní ruch), je zvykem zaplatit kromě účtované ceny i tzv. spropitné neboli tuzér obsluze.

Jeho placení je vskutku zvyklostí a pochopitelně není právní povinností. Tou je pouze zaplacení kupní ceny, u níž by mělo být restaurací deklarováno, že nezahrnuje spropitné. Otázkou naopak zůstává, jak se má host zachovat v případě, že by cena již spropitné zahrnovala. Nelze totiž vyloučit, že – právě s ohledem na to, že na spropitné jako na neodůvodněné plnění není právní nárok – by tím došlo k porušení právních předpisů o cenách, mimo jiné též tím, že by nebylo zřejmé, jakou část ceny spropitné vlastně tvoří. Restaurace v žádném případě nesmí spropitné na hostovi vyžadovat.

Spropitné má zvláštní právní povahu a je to, jak uvedeno výše, zvyklostní platba, která byla tolerována i v dobách socialistického režimu. Tehdy dokonce Nejvyšší soud ČSSR (26. ledna 1988) judikoval, že spropitné není formou úplatkářství, a proto musí být tolerováno. S největší pravděpodobností by bylo lze spropitné považovat za dar, neboť za spropitné není poskytováno žádné protiplnění (spropitné není odměnou za práci číšníka, neboť ten je za svoji práci placen zaměstnavatelem, tedy restaurací).

Spropitné se obvykle poskytuje ve výši přibližně 5-15% z účtované ceny.

 Datum poslední aktualizace: 31. prosince 2003