7. Na co si dát při uzavírání leasingové smlouvy pozor a co nesmějí obsahovat všeobecné podmínky leasingu?

Jak je již uvedeno výše, takový zákaz však není absolutní (neplatí vůči všem), nýbrž pouze relativní, a zavazuje proto leasingovou společnost jen vůči nájemci. Pokud leasingová společnost dotčený zákaz poruší a věc prodá, takový prodej není neplatný a nájemce se může domáhat jen náhrady škody. Totéž platí i v případě zástavního práva zřízeného v rozporu s ustanovením leasingové smlouvy.

Ještě nepříjemnější je však situace tehdy, pokud leasingová smlouva ustanovení vylučující zastavení najaté věci vůbec neobsahuje. V takovém případě může totiž nájemce v okamžiku, kdy dojde ke skončení leasingové smlouvy, s překvapením zjistit, že se sice stává vlastníkem najaté věci, avšak na věci vázne zástavní právo (případně více zástavních práv), takže se může snadno stát, že jeho věc mu bude záhy odňata a prodána.

Samozřejmě nelze žádným způsobem vyloučit ztrátu postavení nájemce pro případ konkursu leasingové společnosti, kdy obvykle nájemce přichází o většinu finančních prostředků vložených do leasingu.

Leasing není koupě na splátky a každý, kdo o leasingu uvažuje, by se měl nad zmíněnými důsledky zamyslet dříve, než leasingovou smlouvu uzavře.

Součástí leasingových smluv bývají často všeobecné podmínky leasingu používané příslušnou leasingovou společností.

Tyto podmínky jsou s ohledem na ustanovení § 56 odst. 3 občanského zákoníku striktně omezeny ve volnosti, s jakou leasingové společnosti s oblibou omezují práva spotřebitelů.

Předně zákon zakazuje leasingové společnosti jednostranně změnit smluvní podmínky bez konkrétního důvodu sjednaného ve smlouvě (tím může být například konkrétní událost, která není závislá na vůli leasingové společnosti, a v takovém případě musí ovšem být již při uzavírání smlouvy dohodnuto, jakým způsobem se podmínky změní – typickým příkladem takového ujednání, které je přípustné, je tzv. inflační doložka umožňující změnu cen o konkrétní míru v případě konkrétního růstu inflace). To totiž vedle ustanovení § 56 odst. 3 občanského zákoníku vyplývá i z obecného principu vyjádřeného v § 493 občanského zákoníku, který stanoví, že „závazkový vztah nelze měnit bez souhlasu jeho stran, pokud zákon nestanoví jinak.“

Občanský zákoník dále výslovně zakazuje ve všeobecných podmínkách uvádět ujednání, která

– vylučují nebo omezují odpovědnost poskytovatele služby za jednání či opomenutí, kterým byla spotřebiteli způsobena smrt či újma na zdraví,

– vylučují nebo omezují práva spotřebitele při uplatnění odpovědnosti za vady (viz výše) či odpovědnosti za škodu,

– ujednání, která stanoví, že smlouva je pro spotřebitele závazná, zatímco plnění leasingové společnosti je vázáno na splnění podmínky, jejíž uskutečnění je závislé výlučně na její vůli,

– dovolují leasingové společnosti, aby spotřebiteli nevydala jím poskytnuté plnění (zaplacené splátky apod.) i v případě, že spotřebitel odstoupí od smlouvy,

– opravňují leasingovou společnost odstoupit od smlouvy bez smluvního či zákonného důvodu a spotřebitele nikoli,

– zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy,

– stanoví, že cena služeb bude určena v době jejich splnění, nebo leasingovou společnost opravňují k zvýšení ceny, aniž by spotřebitel byl oprávněn od smlouvy odstoupit, je-li cena sjednaná v době uzavření smlouvy podstatně překročena,

– přikazují spotřebiteli, aby splnil všechny závazky i v případě, že leasingová společnost nesplnila závazky, které jí vznikly atd.

Veškerá ujednání, která by porušovala zákaz výše uvedený, jsou podle § 55 odst. 2 občanského zákoníku neplatná, pakliže se spotřebitel jejich neplatnosti dovolá u soudu.

 Datum poslední aktualizace: 31. prosince 2003