3. Finanční leasing

Důvodová zpráva k návrhu původního znění obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. předpokládala podřízení leasingových operací ustanovením § 489 až 496 obchodního zákoníku upravujícím smlouvu o koupi najaté věci. Praxe je však odlišná, neboť se ukázalo, že uvedený smluvní typ upravený obchodním zákoníkem je pro tyto operace nevhodný. Při finančním leasingu totiž nepřechází nebezpečí škody na věci od leasingového pronajímatele na druhou smluvní stranu až s přechodem vlastnictví k předmětu smlouvy, jak je tomu u smlouvy o koupi najaté věci (jak by vyplývalo z kogentního ustanovení § 493 obchodního zákoníku, od nějž se strany nemohou na základě dohody odchýlit), ale zásadně okamžikem předání předmětu leasingu. Tuto praxi proto zřejmě nelze chápat jako obcházení účelu zákona (viz výše), nýbrž spíše jako obsahově odlišné ujednání, zákonem výslovně neupravené (tedy nepojmenovanou smlouvu, jak již deklarovala i judikatura), zakládající jiná práva a povinnosti stran.

Problematicky vyznívá i snaha aplikovat na právní vztahy stran smlouvy o finančním leasingu jiné smluvní instituty ustanovení občanského zákoníku o nájemní smlouvě (obdobně, jako je tomu u leasingu operativního).

Na rozdíl od nájemní smlouvy předvídá smlouva o finančním leasingu buď automatický přechod vlastnictví předmětu leasingu do vlastnictví nájemce po skončení doby leasingu, anebo umožňuje leasingovému nájemci, aby po skončení doby leasingu rozhodl jednostranným úkonem o koupi předmětu leasingu za předem stanovených podmínek (právo opce).

Leasingový nájemce přejímá smlouvou o finančním leasingu nebezpečí škody na předmětu leasingu i nebezpečí spojená s jeho provozem (a to okamžikem předání předmětu leasingu) a nese zpravidla náklady spojené s jeho provozem, údržbou a opravami. V těchto ohledech se leasingová smlouva, tak jak je opakovaně a v masovém měřítku konstruována v praxi, liší od kogentních ustanovení občanského zákoníku, která tato rizika při úpravě nájemní smlouvy přisuzují pronajímateli, a to bez možnosti smluvních stran dohodou se od zákonné úpravy odchýlit.

Ani na vztahy stran finančního leasingu nelze aplikovat ustanovení § 676 odst. 2 občanského zákoníku o automatickém prodlužování nájemní smlouvy, a to s ohledem na skutečnost, že ukončením doby nájmu vzniká právo převést předmět nájmu do vlastnictví nájemce, anebo toto vlastnictví samo přechází.

V případě finančního pronájmu (leasingu) jde proto s největší pravděpodobností o specifickou soukromoprávní transakci uzavíranou v mezích smluvní svobody v podobě nepojmenované smlouvy podle § 51 a § 491 občanského zákoníku.