Česká obchodní inspekce potvrzuje: pokud spotřebitel využije svého práva na odstoupení od spotřebitelské kupní smlouvy uzavřené na dálku (například přes internet) bez uvedení důvodu a bez jakékoliv sankce do 14 dnů od převzetí plnění, má právo na vrácení veškerých plateb zaplacených dodavateli v souvislosti s touto kupní smlouvou, včetně tzv. poštovného a balného. Následné vrácení výrobku podnikateli však provádí spotřebitel na vlastní náklady.

Tato zpráva se vztahuje k rozsudku ESD ve věci C-511/08, který je výkladem 97/7/ES a má svůj význam rovněž pro výklad ustanovení § 53 občanského zákoníku, kde je obsažena právní úprava těchto tzv. distančních smluv. V § 53 odst. 7 občanský zákoník stanoví, že spotřebitel má právo odstoupit od smlouvy bez uvedení důvodu a bez jakékoliv sankce do 14 dnů od převzetí plnění. V § 53 odst. 10 pak navazuje povinnost prodávajícího vrátit nejpozději do 30 dnů od odstoupení spotřebiteli „zaplacené finanční částky“.

Z uvedeného rozsudku ESD přitom vyplývá, že mezi tyto vracené finanční částky patří rovněž náklady na dopravu, které spotřebitel uhradil při koupi výrobku spolu s kupní cenou. (Následné vrácení výrobku podnikateli však provádí spotřebitel na vlastní náklady.)

ČOI upozorňuje, že konkrétní spory spotřebitelů s obchodníky o vrácení těchto částek není oprávněna řešit. Pravomoc řešit tyto spory nemají ani spotřebitelská sdružení, ani naše Sdružení obrany spotřebitelů. Pokud nebudou internetové obchody rozhodnutí ESD respektovat a nevrátí po odstoupení od kupní smlouvy náklady spojené s dodáním zboží (např. poštovné a balné), mohou se spotřebitelé domoci tohoto nároku pouze prostřednictvím soudu, popřípadě jiného zvoleného arbitra, pokud se na tom obě strany dohodly nebo dohodnou.

Česká obchodní inspekce bude kontrolovat české e-shopy jako dosud. Pokud její inspektoři zjistí, že jsou informace uvedené na stránkách internetového obchodu, například ve všeobecných smluvních podmínkách, v rozporu s výkladem ESD, budou toto zjištění šetřit jako podezření z porušení zákona o ochraně spotřebitele, s možností uložení pokuty. V této souvislosti může ze strany internetového obchodu dojít k užití klamavé obchodní praktiky, a to poskytnutím nepravdivých informací o úrovni práv spotřebitele.

Pouze je škoda, že příslušené orgány tento rozsudek začaly brát v potaz až rok po jeho vydání (rozsudek je ze dne 15. dubna 2010). Sdružení obrany spotřebitelů tuto skutečnost reflektuje již řadu let (stejný názor jsme zastávali již před vydáním rozsudku), a to i při udělování Spotřebitelského auditu obchodních podmínek (SAOP). Ale jak praví lidové rčení – lepší pozdě, než nikdy.

ESD zdůraznil, že čl. 6 (2) směrnice ukládá dodavateli v případě, že spotřebitel odstoupí od smlouvy, obecnou povinnost vrácení, která se týká všech částek zaplacených spotřebitelem na základě smlouvy, bez ohledu na důvod jejich platby (§ 43 rozsudku). Tuto intepretaci ESD dovozuje systematickým výkladem směrnice. Dále ESD zdůrazňuje, že je třeba čl. 6 (2), druhou větu směrnice (o tom, že jedinou platbou, jejíž zaplacení může být po spotřebiteli požadováno, jsou skutečně vynaložené náklady spojené s vrácením zboží) vykládat restriktivně s tím, že tato výjimka je vyčerpávající. Podle ESD je smyslem čl. 6, který upravuje odstoupení od smlouvy uzavřené na dálku, že nebude odrazovat "spotřebitele od uplatnění jeho práva odstoupit od smlouvy". Nakonec ESD uzavřel, že povinnost nést náklady na dopravu by mohla zpochybnit vyvážené rozdělení rizik mezi účastníky smluv uzavřených na dálku, jelikož by spotřebitel musel nést veškeré náklady spojené s dopravou zboží (pozn. spotřebitel totiž zpravidla již tak musí nést skutečně vynaložené náklady spojené s vrácením zboží - tj. zejména poštovné, které spotřebitel zaplatí za odeslání vraceného zboží dodavateli). ESD tedy odpověděl německému Nejvyššímu soudu tak, že směrnice brání vnitrostátní právní úpravě, která dodavateli umožňuje, aby ve smlouvě uzavřené na dálku po spotřebiteli požadoval náklady na dopravu zboží v případě, že tento spotřebitel uplatní své právo odstoupit od smlouvy.

Nelze pominout to, že zde dochází k přenosu rizika na dodavatele zboží (ty poctivé dodavatele). Dodavateli totiž nikdo náklady spojené s odesláním zboží neuhradí, a tak na odstoupení od smlouvy prodělává v podstatě dvakrát. Jednou v tom smyslu, že se mu vrací zboží, které už jednoduše nemá punc zboží nového (což se může projevit na ceně, za kterou takové zboží v budoucnu dodavatel skutečně prodá) a podruhé v tom smyslu, že musí spotřebiteli vrátit náklady, které již musel při odesílání uhradit třetí osobě za účelem dopravy. Může se také stát, že toto právo bude některými spotřebiteli zneužíváno, i když poštovné zpět k dodavateli hradí stále kupující spotřebitel. Navíc smysl odstoupení od smlouvy podle shora uvedené směrnice směřuje spíše k eliminaci negativních specifik spojených s nákupem pomocí prostředků komunikace na dálku. Má chránit spotřebitele před tím, že při tomto způsobu nákupu nemá možnost si zboží fyzicky vyzkoušet a prohlédnout (tak jako je tomu v běžném kamenném obchodě). Nelze bohužel rovněž pominout, že přenos veškerých rizik na dodavatele bude znamenat přenos těchto vzniklých nákladů prostřednictvím vyšších cen na konečné zákazníky – spotřebitele.

Zdroj: Česká obchodní inspekce, Via Legis, SOS

Chcete ovlivnit to, co se děje na internetu? Tím, že se zúčastníte této ankety a podělíte se o své názory, pomůžete zlepšit právní ochranu spotřebitelů a uživatelů internetu.

CONSENT (www.consent.law.muni.cz) je projekt financovaný Evropskou unií[1], jehož cílem je zkoumat a analyzovat změny v chování spotřebitelů, které jsou následkem častějšího využívání online služeb. Jeho úkolem je zjistit, jaký vliv mají nejrůznější používané smluvní, obchodní a technické praktiky na spotřebitele, především v souvislosti s otázkami ochrany soukromí a osobních údajů v digitálním prostředí. Jak napovídá i akronym projektu, zvláštní pozornost bude věnována způsobu, jakým je získáván souhlas (consent) spotřebitele nejrůznějšími online službami (jakými jsou například webové stránky jako Facebook, Ebay, ale i Doktorka.cz, Spolužáci.cz nebo nejrůznější e-shopy), jejichž komerční úspěch do značné míry spočívá právě ve zveřejňování různých osobních údajů uživatelů.

Mezinárodní projekt CONSENT, kterého se účastní i Ústav práva a technologií Masarykovy univerzity v Brně, vstoupil do další fáze svého výzkumu. Po první části, která se zabývala převážně mapováním statutu quo, ať už faktickým fungováním ochrany a nastavení ochrany soukromí na sociálních sítích nebo právní regulací oblasti, začala druhá, kvantitativní, část výzkumu. Online dotazník, který byl nedávno spuštěn, si klade za cíl zjistit, jaké jsou postoje současných uživatelů internetu ve vztahu k ochraně osobních údajů.

Tím, že se zúčastníte této ankety a podělíte se o své názory, pomůžete zlepšit Vaši právní ochranu, stejně jako ochranu všech dalších spotřebitelů a uživatelů internetu.

Na dotazník je možné odpovídat zde, a to nově až do 30. listopadu 2011 (včetně).

[1] Projekt CONSENT je financován v rámci Sedmého rámcového programu Evropské unie (FP7/2007-2011), grantová smlouva č. SSH-CT-2010-244643. Názory vyjádřené v rámci tohoto projektu jsou výlučnou odpovědností jejích autorů a nemusí odpovídat názorům Evropské komise.

.

Na naše sdružení se často obracejí spotřebitelé, kteří týdny marně čekali na zprávu od prodávajícího o vyřízení reklamace, aby pak po kontaktování prodávajícího zjistili, že reklamace je již (dle prodávajícího) dávno vyřízena a věc pomalu zapadá u prodávajícího prachem. Na otázku spotřebitele proč jej prodávající o vyřízení reklamace neinformoval zvykne prodávající odpovědět, že to není jeho povinnost. Je tomu doopravdy tak?

Je pravda, že povinnost informovat o vyřízení reklamace není nikde v zákoně výslovně specifikována. Má to však jedno velké ale, a sice: i když tato povinnost není výslovně v zákoně stanovena, vyplývá z ustanovení o povinnosti prodávajícího vyřídit reklamaci. Jak v této věci uvedl ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS2983/08 Ústavní soud České republiky:

„[Ústavní soud] je totiž toho názoru, že ustanovení § 19 zákona č. 634/1992 Sb., v jehož odstavci 1 je stanovena povinnost prodávajícího vydat spotřebiteli potvrzení o datu a způsobu vyřízení reklamace, včetně potvrzení o provedení opravy a době jejího trvání, případně písemné odůvodnění zamítnutí reklamace, je třeba vykládat extenzivním způsobem ve prospěch spotřebitele, a to s ohledem na účel zákona, jímž je právě ochrana spotřebitele jako "slabší strany" právního vztahu založeného spotřebitelskou smlouvou, a dovodit tak, že takto zákonem stanovená povinnost zahrnuje resp. předpokládá i podání informace o vyřízení reklamace prodejcem. Navíc možno poukázat i na ustanovení § 13 cit. zákona, v němž je stanovena povinnost prodávajícího řádně informovat spotřebitele o rozsahu, podmínkách a způsobu uplatnění odpovědnosti za vady výrobků a služeb (ve smyslu ustanovení § 622 občanského zákoníku je odstoupení od smlouvy právem z odpovědnosti za vady), jehož extenzivním výkladem by eventuelně bylo možno dovodit, že prodávající je povinen v rámci uvedené obecné informační povinnosti spotřebitele alespoň upozornit na to, že se musí sám o výsledek vyřízení reklamace zajímat s tím, že v případě, že tak neučiní, musí snášet důsledky, které pro něj z jeho nečinnosti v tomto směru vyplynou. Pokud takovou informaci prodávající spotřebiteli nepodá, nemůže následná nečinnost spotřebitele v takovém případě být přičítána k jeho tíži.“

Dlužno na závěr podotknout, že poctivý podnikatel, který má na spokojenosti svých zákazníků zájem, nemůže mít s touto povinností problém.

Ministerstvo spravedlnosti konečně zprovoznilo další z očekávaných novinek probíhající reformy justice, a to databázi nejvýznamnějších soudních rozhodnutí.

Na oficiálním serveru českého soudnictví www.justice.cz jste si již nějakou dobu mohli vyhledat informace o probíhajícím soudním řízení, pokud jste znali jeho spisovou značku, nebo například informace o nařízeném jednání, jestliže jste znali číslo místnosti a datum jeho konání. Nově však přibyla i možnost prohledávat databázi nejvýznamnějších soudních rozhodnutí.

Sice je pravdou, že již dříve bylo možné vyhledávat rozhodnutí Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu či nálezy Ústavního soudu. Ale pro širokou veřejnost to bylo možné pouze zvlášť vždy na stránkách té které příslušné instituce. Nově je možné vyhledávat vše na jednom místě, a to z webového rozhraní www.justice.cz.

Podstatné ovšem je, že přibyla i možnost prohledávání významných rozhodnutí krajských a vrchních soudů. Každý občan tak bude mít možnost podle klíčových slov vyhledat rozhodnutí, které se týká přímo jeho sporu a bude tak moci předvídat, jak jeho spor zřejmě dopadne.

I když by to bylo časově náročné, je stále škoda, že nedochází k uveřejňování všech soudních rozhodnutí. Pokud by jste však náhodou potřebovali rozhodnutí některého ze soudů (zejména okresních), které v databázi není zveřejněno, můžete si jej stále vyžádat postupem dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.

Ročně je v ČR nařizováno kolem 300tis.exekucí, většinou postihují hlavně účty,  mzdy apod. Zákon sice stanoví nezabavitelné částky a lidem má zůstat určité minimum, ale všichni dobře víme, že tomu tak vždy není. A problému je víc.

Zákon stanoví nezabavitelnou částku, to platí pro srážky ze mzdy a důchody, přesto však v bance  srazí vše, co je na účtu. Pokud si ovšem lidé nedávají posílat důchody domů, v tom případě jim ČSSZ  srazí jen zákonnou část.

Exekutor jde po důchodcích a zaměstnancích, kteří se pak snaží zoufale domlouvat se sociálkou, aby jim aspoň něco zbylo na živobytí.

Lidé se tak dostávají pod hranici sociální  jistoty – do bídy. Jsou případy, že matky samoživitelky zůstanou totálně bez koruny, §304b OSŘ to řeší bohužel jen částečně.

Přátelé nebo příbuzní se dnes již bojí pomoci svým dětem nebo známým v nouzi - protože jim také hrozí riziko expanze exekutorů do bytu a zabavení majetku přesto, že sami nic nedluží. Exekutor může vpadnout kamkoliv a kdykoliv do bytu, kde nemusí být povinný hlášen, ale byla mu pouze poskytnuta kamarádem střecha nad hlavou na chvíli, než si něco sežene třeba v Armádě spásy.

Ano. Občané se často dostávají do těžké situace vlastní neopatrností a lehkomyslností, neuváženými podpisy různých smluv, ale ruku na srdce – je to vždy jen jejich vina? Různé podvody, triky některých prodejců, vybírání si snadných obětí, které mají nějaký majetek, zaměřování se hlavně na seniory, kteří jsou stále  tou slabší stranou v jednáních...

Ale není jejich trest nepřiměřený, musí platit svým zdravím i životem?

I ten, kdo půjčuje, musí vědět komu a za jakých podmínek. Bohužel podvodníci mají u nás stále ještě zelenou.

Posilování pravomocí, o kterých v poslední době  p. prezidentka Exekutorské komory hovoří a které znamená v praxi, že by exekutor měl být ten, který o exekuci rozhodne, i ji provede –¨je krajně nebezpečné (i když  na druhé straně soudy budou souhlasit – ubude jim práce).

Občan by však byl zbaven jakékoliv právní ochrany:

-exekutor rozhodne,

-exekutor provede,

-exekutor může tedy i přiložit ten provaz na krk.

Vládlo by jen jedno velké exekutorské lobby a to není dobré v době, kdy dochází ještě stále poměrně často k přehmatům ze strany exekutorů, ke zneužívání  exekutorských  zápisů se svolením k vykonavatelnosti, kde už povinný nemá žádnou možnost obrany.

Co považuji za velmi nebezpečné pro naši mladou a tak křehkou demokracii je porušování vlastnických a majetkových  práv s požehnáním státu - případy, kdy občan nikomu nic nedluží a přesto se musí léta soudit, často jen málo úspěšně o svůj majetek.

Pravomoci exekutorů byly vlastně už posíleny i v poslední novelizaci – dnes prakticky exekutor rozhoduje sám téměř o všem:

-zabavuje majetek i nedlužníkům

-vniká do bytů bez potřeby policie, pouze s osobami, které sám zvolí

-nehradí vzniklé škody u neoprávněných exekucí

nebo hradí dle svého odhadu (případy z našeho archivu  - např. originál obraz olej malíře Čiháka v ceně cca mezi 12-15 tisíci korun odhadne na pár stovek korun, je běžné, že část zabavených věcí občan vůbec nedostane a část je v takovém stavu, že jsou poškozeny a znehodnoceny, navíc ceny se počítají nikoliv od data zabavení (kdy byly daleko vyšší než dnes např. elektronika), ale až od data rozhodnutí soudu, navíc si poškozený občan musí sám na své náklady pro vrácené věci přijet, takže pokud započítáme ještě právní služby za cca 6-11 let, do kdy je jeho žaloba vyřízena, nedostal nic a je navíc v mínusu).

Exekutor je sice dnes již pojištěn, ale ještě jsme se nesetkali s případem, kdy by byl ochoten uhradit jím zaviněnou škodu, vyplývající z neoprávněné exekuce - o nějakém jiném postihu  ze strany Exekutorské komory ani nemluvě.

Velký problém je také v tom, že zaměstnanci Exekutorského úřadu, kteří zabavují často věci velmi cenné, např. originály obrazy – oleje, šperky, elektroniku – nejsou vůbec proškoleni k této své funkci. Neznají rozdíly mezi olejem, grafikou , suchou jehlou, tiskem a s cennými věcmi nakládají nezodpovědně, výsledkem jsou pak po letech, kdy je mají vracet, věci poškozené a rozbité, prakticky k ničemu.

Často dostane nedlužník zpět pouze část poškozených věcí a suché oznámení o tom, že zbytek byl ze skladu odcizen neznámým pachatelem.

Pro oprávněné osoby zase často  platí, že z důvodu značně navýšených nákladů Exekutorského úřadu  své peníze nedostanou  a v případě nevymahatelnosti ještě navíc musí uhradit náklady exekučního řízení.

Náklady exekucí se stále více navyšují, exekutoři platí narůstající aparát, který se stále více zvětšuje o pracovníky, kteří sledují a zjišťují, kde u známých nebo příbuzných povinný přespal, kde mu dali najíst a z praxe už víme, že stačí pouhé podezření a exekutor  tam může zabavit majetek i těmto osobám, které žádný dluh nemají.

Tímto způsobem  stále více narůstají i nadměrné náklady na exekuce, které se pohybují od desítek někdy až do stovek tisíc korun, a to i vzhledem k délce exekučního řízení.

Na druhé straně je to právě oprávněný, který si volí svého exekutora – buď si vybere známého, nebo toho, o kterém ví, že je razantní, a to je většinou ten, který má největší aparát. Neuvažuje nad tím, že právě také proto má  tento exekutor vysoké náklady, takže se současně snižuje i možnost získání jeho pohledávky na povinném, který už často i tak nemá z čeho platit.

Senioři, na které se zaměřují soukromé úvěrové společnosti jsou nejsnadnější kořistí  pro některé lichváře, při exekuci platí do konce života a prakticky nikdy nesplatí. Většinou je to na různých  „předváděcích akcích“, kde je jim zboží mnohdy  vnuceno za použití nekalých obchodních praktik, nebo  jim prodávající různými způsoby komplikuje a znemožňuje odstoupení od smlouvy po předváděcí akci. Jsou lehkou kořistí pro tyto typy prodejců, protože mají sice často malý, ale stálý důchod. Mnozí podvodníci tak žijí na jejich účet léta.

Mladí lidé  mají zase problémy v případech, kdy ztratí zaměstnání, onemocní a nemohou splácet apod. – zůstávají tak v dluhové pasti. Někdy dochází k excesům, že jim exekutoři zabaví věci, které potřebují k výkonu svého povolání (případ realitního makléře, kterému vedle vybavení  domácnosti  zabavili počítač s fotoaparátem, oboje potřebné k prodeji nemovitostí).  U rodin s dětmi se často stává, že zabavují i vybavení domácnosti, které zabavovat nemají, např. přebalovací pulty pro miminka – je také otázkou, zda by se měl zabavit i vysavač v rodině těžkého astmatika.

Problém je v tom, že není přesně definováno, které konkrétní věci se nesmí zabavit. Zde by se asi hodila vyhláška, která by aspoň příkladmo uváděla, které věci zabavit nelze. To by usnadňovalo  v mnohých případech rozhodování exekutora i soudů. A navíc by se tak dalo zamezit některým stávajícím  praktikám.

Náklady exekucí by se nemusely takto navyšovat, kdyby pracovali exekutoři v místě bydliště, př. exekutor z Prahy exekuuje povinného v Brně  nebo v Olomouci a jeho náklady se navýší tak, že to povinný nikdy nesplatí. Oprávněný je pak poškozen a platí ještě navíc exekuční náklady.

To by ovšem znamenalo rozparcelovat tato velká teritoria – ze 4-5 největších exekutorských úřadů, které ovládají větší území, je rozdělit na spádově menší a tudíž levnější.

Domnívám se, že mnozí exekutoři, zejména ti menší, by souhlasili s takovou změnou,která je vlastně v jejich neprospěch.

Nabízí se tedy otázka, je tento systém nastavený správně?…..

Existují i další problémy – např. mají se zabavovat sociální dávky? Nedochází ke zvláštnímu způsobu, jak čerpat ze státní kasy finanční prostředky pro soukromé podnikatele? Neboť soukromými podnikateli jsou v tomto případě často jak někteří věřitelé, tak i soukromí exekutoři, do jejichž kapes tak proudí toky z našich daní.

Také v případě, kdy se jeden z manželů zadluží se druhý nemá šanci vyhnout exekuci svého majetku, a to i když jsou již léta rozvedení – taková je platná úprava; exekuční řízení je v rozporu s hmotně-právní úpravou v Občanském zákoníku. To však  již není záležitost úpravy exekučního řízení, ale změn v příslušných předpisech občanského práva hmotného (Občanského zákoníku). Toto už exekutor v exekučním řízení neovlivní. Problém začíná již u soudu, který rozhoduje o směnečném platebním rozkazu nebo o tom, kdo je povinen  hradit dluh z úvěru – a tento spor se rozhoduje  podle platného Občanského zákoníku.

Naše principy odpovědnosti manželů  za závazky vzniklé  v průběhu  manželství  jsou už do určité míry zastaralé a neodpovídají dnešní době, kdy i jeden zdánlivě bezvýznamný podpis učiněný bez domluvy s druhým manželem může rodinu na dlouhá léta zadlužit a někdy i úplně zničit.

I věřitel by měl mít vedle svých práv také alespoň nějakou základní povinnost, stačilo by např. požadovat podpisy obou manželů na úvěrové smlouvě, dlužním úpisu či směnce.

Je sice pravda, že rodina by měla držet pohromadě, ale nemůže kontrolovat jednání  každého svého člena a proč by měly děti doplácet na nezodpovědnost  jednoho ze svých rodičů?...

Stát by se měl zamyslet nad postavením exekutorů v systému naší justice a podle toho nastavit právní úpravu. Navíc by se měl zajímat i o ochranu práv povinných. Nelze  v době, kdy každý třetí občan již poznal exekuci a téměř každá druhá rodina je zadlužená, dát od problému ruce pryč a rozšiřovat pouze řady občanů, kteří nebudou nikdy schopni zaplatit vedle svých dluhů (většinou v menších částkách) také obrovské příslušenství, sestávající  z nákladů exekuce. Dluhy se mají platit, smlouvy se musí dodržovat, ale proč při půjčce 25 tisíc jsou minimální náklady exekucí – příslušenství – v řádech desítek, někdy až stovek tisíc korun? Není to nemravné?....

SOS vystupuje jako ochránce práv nespravedlivě postižených a subjekt, který se snaží o optimální nastavení právního řádu a na tom je schopno a ochotno participovat jak s Exekutorskou komorou, tak i s Ministerstvem spravedlnosti ČR. Na druhou stranu SOS podporuje zefektivnění exekučního procesu, ale je zapotřebí tak činit i s ohledem na ochranu práv dlužníků, a zejména i práv nezúčastněných třetích osob.

Gerta Mazalová, SOS Brno.

Potěšující cestou nakročila česká justice rozhodnutím Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 Cmo 496/2008 – 28, na které navázal předevčírem Nejvyšší soud přijetím sjednocujícího právního názoru.

Velký senát NS potvrdil, že pokud rozhodčí smlouva či doložka neobsahuje jednoznačné určení rozhodce ad hoc (tj. rozhodce pro ten který konkrétní případ), nebo alespoň způsob jeho určení, ale v této věci odkazuje na rozhodčí řád nikoliv stálého rozhodčího soudu (tj. rozhodčího soudu, který je zřízen na základě zákona), ale "rozhodčí řád" např. prosté právnické osoby (v praxi nejčastěji společností s ručením omezením), je neplatná.

Pozor, nebude se ale jednat o neplatnost celé smlouvy (často kupní či úvěrové), nýbrž pouze této její části. Smlouva tak bude platná, ale veškeré spory bude moci rozhodovat pouze obecný soud.

Důvodem neplatnosti je skutečnost, že různá sdružení rozhodců jsou svou formou běžné obchodní společnosti jako jiní podnikatelé a jimi běžně vydávané jednací či kancelářské řády apod., nemohou mít na rozdíl od řádů klasických rozhodčích soudů právní závaznost. Pokud se nejedná o stálý rozhodčí soud (který je pro řešení obecných majetkových sporů v ČR jediný, při HK a AK České republiky), jsou tyto podmínky pokusem o obcházení zákona ve smyslu § 39 občanského zákoníku.

Netransparentní výběr rozhodců totiž nahrává běžné praxi, kdy lze o nepodjatosti určeného rozhodce často důvodně pochybovat. Spotřebitelé by nyní měli mít lepší možnost dovolání se neplatnosti rozhodčí doložky v nevýhodných smlouvách a svěření svého případu obecným soudům, které by měly zaručovat vyšší míru objektivnosti a ochrany práv.

SOS velmi vítá přijetí tohoto stanoviska nejvyšší soudní instancí v naší zemi a doufá, že se budou tímto názorem řídit soudy již v prvním stupni (bez ohledu na to, že toto stanovisko může způsobit nemalé problémy ve vztazích podnikatel - podnikatel).

České zákony nebo vyhlášky ovlivňující každodenní život lidí v Česku vykazují zásadní vady v osmi oblastech. Ve čtvrtek to řekl ombudsman Pavel Varvařovský s tím, že ve své výroční zprávě apeluje jeho kancelář na vládu a poslance, aby nevyhovující normy neodkladně upravili.

Za nejpalčivější problém označil Varvařovský nevyhovující zákon o sirotčích důchodech, který znemožňuje pobírat důchod osiřelým dětem, jejichž zemřelý rodič nepřispíval dostatečně dlouho na své důchodové pojištění.

Ombudsman rovněž doporučil novelizovat zákon o zaměstnanosti, který popírá smysl a účel vyplácení odstupného. "Zásadním nedostatkem normy je fakt, že zákon nerozlišuje mezi nárokem na odstupné a jeho faktickým vyplacením," zdůraznil Varvařovský. Podle něj je naivní se domnívat, že krachující zaměstnavatel, který dluží zaměstnancům výplaty, jim po skončení pracovního poměru vyplatí jakékoliv odstupné.

V Česku chybí i nový zákon o památkové péči. Současná legislativa například umožňuje nepřijatelně omezovat vlastnická práva lidem, kteří vlastní kulturní památky, aniž jim stát újmu jakkoliv kompenzuje. Nevyhovujícím způsobem podle ombudsmana české zákony ošetřují rovněž agendu veřejných cest - s ní se potkávají při správě silnic zejména obecní úřady na vesnicích.

Negativní dopady do sociální oblasti přináší podle Varvařovského i nevyřešený problém takzvaných komerčních spisoven - ty komplikují zejména majetková a pracovně právní vypořádání při likvidaci podniků.

"Změnu zákona potřebuje i postavení autorizovaných inspektorů, tak, aby proti jejich certifikátům povolujícím nebo zakazujícím stavby, byl přípustný opravný prostředek," řekl Varvařovský.

Poslední dva okruhy nevyhovujících zákonů, vyžadujících neodkladnou novelu, se pak týkají používání omezovacích prostředků v psychiatrických léčebnách a odškodění lidí za majetek zanechaný před válkou na Podkarpatské Rusi.

Zdroj: MEDIAFAX, www.listyjm.cz

Jedním z nekonečných témat v našich poradnách jsou předváděcí akce. Dokonce je možné tvrdit, že nejvíce stížností je spojených právě s předváděcími akcemi. V tomto článku se proto pokusíme nastínit některé z nám známých praktik a pokusíme se najít odpověď na v názvu položenou otázku.

Za celou dobu působení našeho sdružení jsme se snad nikdy nesetkali se spotřebitelem, který by se předváděcích akcí zastal. Naopak - velmi častým jevem je hlasité zvolání spotřebitele čekajícího na poradenství "To je i můj případ!". Ano, samozřejmě je to dáno i tím, že spotřebitelé k nám chodí řešit své problémy a ne chválit seriózní podnikatele (což je mimochodem škoda). Na druhou stranu ale výše zmínění čekající spotřebitelé občas vykřiknou, že u "Pana D." nedávno také reklamovali a vyřídil to opravdu rychle. Občas se tak při poslouchání stížnosti spotřebitele na podnikatele tohoto podnikatele zastanou. U předváděcích akcí se nám to však za celou dobu existence ještě nestalo. Není tudíž divu, že se nám předváděcí akce jeví zbytečné, nebo spíše až škodlivé. Budeme proto rádi, když pod tento článek budete psát nejen své negativní zkušenosti s předváděcími akcemi, ale zejména své zkušenosti pozitivní. Svůj názor také můžete vyjádřit v anketě, kterou naleznete do 5. května na levé straně našich webových stránek.

Nyní k důvodům, proč považujeme předváděcí akce za škodlivé.

Příběh paní K.L. - nákladná výhra

Tento příběh v poradnách slýcháme velmi často. Paní se dostaví na předváděcí akci (v tom lepším případě ví již předem, že se o předváděcí akci opravdu jedná), kde přednášející prohlásí, ať si každý z přítomných přijde vybrat jeden los, na základě kterého může vyhrát hodnotné ceny. Když se to paní K.L. nezdá a pro los si nedojde, přednášející jí ho s úsměvem donese "No tak paní, není se čeho bát."

Následně dojde k velkému losování. Nejprve vyhrávají všechny losy, které mají na konci jedničku - kupodivu se jedná o celou třetinu přítomných. "Vážení hosté, blahopřejem Vám! Tímto vyhráváte slevu 30.000,- Kč na námi nabízené zboží!" Přítomní lidé, zejména senioři, jsou potěšeni takovou částkou a rychle si jdou svou výhru vybrat. Paní K.L. však nevyhrála.

Chvíli to trvá, než se přítomní opět usadí a přednášející pokračuje: "Nyní, aby Vám to nebylo líto, vylosujeme ještě další koncové číslo - je jím číslo sedm!". Ano, konečně, i paní K.L. vyhrála. Jde si tedy pro výhru a přednášející jí povídá, jaké že to má štěstí. Předčítá jí, jaké všechno nádobí vyhrála na konci, jen tak mimochodem, před paní položí kus drobným písmem popsaného papíru. "Nyní se tu pouze podepište, že výhru přijímáte." Paní K.L. zkontroluje v rychlosti papír, ale nemá na to příliš času, protože přednášející jí pomalu papír bere s tím, že pokud o výhru nemá zájem, tak ať uvolní místo ostatním. Malý dav udělá své a ostatní hosté jsou nervózní, že to paní K.L. tak dlouho trvá. Přednášející je ještě správně volenými slovy podporuje. Paní K.L. se však nedá a zeptá se, kde že je uvedena ta výhra. Přednášející se na chvíli zarazí a potichu jí ukazuje uvedenou částku 30.000,- Kč. Paní K.L. se cítí uklidněna a už už chce podepsat, když v tom jí dojde, že se sice jedná o slevu 30.000,- Kč, ale stále má 10.000,- Kč doplácet. Na její námitky jí však přednášející odvětí, že to zboží v hodnotě 50.000,- Kč oni mají levnější o 10.000,- Kč a ještě ke všemu paní vyhrála 30.000,- Kč a má to opravdu "za hubičku". I kdyby to měla prodat, tak se jí to vyplatí. Paní se za stálého naléhání ostatních čekajících seniorů konečně odhodlá a smlouvu podepíše.

Doma zboží nadšeně ukazuje svému synovi. Ten není vůbec nadšený. Zapíná počítač a ukazuje své matce, že toto "kvalitní zboží" může sehnat na internetu standardně za 5.000,- Kč. Paní na to přišla včas a naštěstí ve lhůtě od "výhodné" smlouvy odstoupila.

Příběh paní M.A. - nákladná výhra a navíc doma

Příběh paní M.A. je naprosto stejný jako výše uvedený, ale s tím rozdílem, že písemné odstoupení, které paní M.A. odeslala pátý den po uzavření smlouvy prodávající převzal až po čtrnáctidenní lhůtě. Paní M.A. odepsal, že neodstoupila ve lhůtě 14 dnů, neboť mu odstoupení bylo doručeno až den šestnáctý a odkázal ji na rozsudek, ve kterém se píše, že je nutné ve lhůtě 14 dnů odstoupení doručit, nikoliv odeslat.

Paní je zoufalá, ale syn ji odkáže na naší poradnu, kde ji nejprve ujistíme, že stačí, aby se zásilka dostala do sféry prodávajícího, což se dle vyjádření pošty stalo již sedmý den po uzavření smlouvy. Následně ale zjišťujeme, že je to jedno, protože ve smlouvě je napsáno, že byla uzavřena u spotřebitelky doma a na základě jejího pozvání. Paní bohužel nezná nikoho z přítomných na předváděcí akci, a proto bude velice těžké dokázat, že zboží zakoupila na předváděcí akci. Nechce se již nadále dohadovat, a proto za zboží raději zaplatila.

Příběh pana J.M. - předváděcí akce v restauraci

Pan J.M. se rozhodl jít na předváděcí akci do restaurace ve své obci. Ví, že je to riskantní, neboť jeho žena si podobným způsobem zakoupila plotýnku za 35.000,- Kč, ale oběd zdarma ho zláká - zejména když ví, že si nemusí nic kupovat.

Když dorazí na místo, vidí krásně prostřené stoly s připravenými talíři. Posadí se na místo nejdále od pódia a čeká, co se bude dít. Přednášející zkontroluje počet přítomných a následně jde ke vchodovým dveřím, které zamyká. "To abychom měli klid.", zdůvodní své jednání. Hned poté začne se svou čtyřhodinovou přednáškou. V místnosti je velké teplo, a pan J.M. se již nemůže dočkat oběda a avízovaného piva. Když přednášející skončí, vyzve přítomné, aby si něco z předváděného zakoupili. Pár jedinců se zvedne a jdou si něco koupit. Hned poté je jim přineseno jídlo a slibované pivo. Pan J.M. se ohradí, že má již také hlad. Na to je mu odseknuto, že najíst dostane, až si něco koupí, že předvádějící nejsou žádná charita.

Pan J.M. je opravdu rozladěný a hodlá proto odejít domů. Dveře jsou ale zamčené. Předvádějící za ním dojde a oznámí mu, že předváděcí akce bude po obědě trvat ještě 4 hodiny a až poté může jít domů. Pan J.M. začíná protestovat, ale předvádějící na něj začne křičet, že pokud toho nenechá, tak bude opravdu litovat. Že takovéhle "vyžránky" má opravdu nejraději, a ať raději příště zůstane sedět doma na pr.... Pan J.M. se chce ohradit, ale předvádějící zvýší hlas na nejvyšší možnou míru: "Nese... mě a padejte si sednout!". Pan J.M. se začíná bát a jde si raději ke svému místu.

Jiný pán právě dopil svou vodu z domu a chce jít na záchod. "To si myslíte, že si sem přinesete vlastní vodu? Do restaurace? To jsi se panáčku přepočítal! Jsem zvědavej, co budeš dělat, protože na záchod Tě pustím až si něco koupíš! Je to Tvoje chyba, do restaurace si nemáš co nosit vlastní pití."

V celém sále panuje velký strach. Ze zadní místnosti se právě vrátila postarší dáma, která se celá klepe. Nikomu nechce říct, co se tam dělo, ale v ruce má smlouvu, ve které se zavázala zaplatit 25.000,- Kč za supervýkonný vysavač.

Nakonec nátlaku podlehne i pan J.M., ale je si vědom toho, že může do 14 dnů odstoupit a tak se podpisu moc nebrání. Jeho zdraví považuje za cennější. Na odstoupení je mu však odpovězeno zamítavě s odůvodněním, že se nejednalo o předváděcí akci, ale že se prezentace konala v provozovně prodávajícího a nikoliv tedy mimo prostory obvyklé k podnikání - a hle, opravdu ano. Sice tam byla pouze v ten daný večer, ale byla...

Výše zmíněné by pro ilustraci mohlo stačit. Pro více informací se podívejte na naše podobné články zejména v informační kampani o předváděcích akcích a své zkušenosti nám neváhejte napsat v diskuzi pod tímto článkem.

Od dnešního dne platí novela občanského zákoníku, díky které již spadá spotřebitelská kupní smlouva na věci vyrobené na zakázku do zvláštních ustanovení o prodeji zboží v obchodě. Co to pro spotřebitele znamená?

Pokud jste si dosud nechali vyrobit věc na zakázku, jednalo se o zvláštní typ smlouvy o dílo a Vaše záruční lhůta tak byla „pouze“ 6 měsíců. Týkalo se to zejména (a dle našich zkušeností nejčastěji) dioptrických brýlí, ale i například vyřezávaných dveří, šperků vyrobených na zakázku apod.

Ode dneška se na tyto věci však automaticky vztahuje záruční lhůta v délce 24 měsíců, čili jako při jakékoliv jiné kupní smlouvě. Tato změna může mít i širší dopad, ale o tom až jindy (zřejmě se spotřebiteli zkrátí záruční doba na stavbu a podnikatel ji bude mít ironicky delší, tj. 3 roky). Taktéž byla vypuštěna i výjimka umožňující zkrácení záruční lhůty u potravin, krmiv a zvířat, ale o tom také až jindy.

Další změna se týká obecně záručních listů, a to v případě záruky poskytnuté nad rámec 24 měsíců – nově je v zákoně výslovný požadavek, aby tato záruka byla vždy v souladu se záručními podmínkami danými výrobcem a s jakoukoliv související reklamou.

I když se na první pohled jedná o pozitivní změnu, zřejmě bude mít i pár negativních dopadů.

Tento článek bude pravděpodobně aktualizován.

Zajisté jste si již všimli, že existuje návrh nového občanského zákoníku. Co to však znamená pro běžného spotřebitele? Zlepší se jeho ochrana, nebo se jeho postavení naopak zhorší?

Spotřebitelská kupní smlouva a rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách

Právní úprava rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách obsažená v § 1746 písm. k) návrhu občanského zákoníku (dále jen „NOZ“) je jen doslovným „opisem“ Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Dikce tohoto ustanovení NOZ zakazuje v podstatě dva typy rozhodčích doložek: rozhodčí doložky zbavující spotřebitele práva podat žalobu či jiný procesní prostředek a rozhodčí doložky nutící spotřebitele uplatnit právo výlučně u rozhodce, který není vázán právními předpisy chránícími spotřebitele.

V praxi se čím dál častěji vyskytují rozhodčí doložky, které jsou formulovány tak, že spotřebiteli umožňují mimo žaloby k rozhodci i podání žaloby k soudu. O takto formulovaných rozhodčích doložkách se nedá říci, že by spotřebitele zbavovaly práva podat žalobu (zákaz v § 1746 NOZ by tedy na ně nedopadal). Dodavatel však samozřejmě může i na základě takto formulované rozhodčí doložky bez omezení žalovat spotřebitele u rozhodce a tím dosáhnout toho, že spor bude stejně řešen a rozhodnut s konečnou platností v rozhodčím řízení. Navíc v případech, kdy např. dodavatel požaduje po spotřebiteli zaplacení přemrštěných smluvních sankcí, iniciuje spor zpravidla právě dodavatel, protože on je tím, kdo se po spotřebiteli domáhá plnění. Je také třeba si uvědomit, že s výjimkou rozhodčích doložek, které by opravňovaly rozhodovat podle zásad spravedlnosti, rozhoduje rozhodce v podstatě vždy podle platného práva a je tedy formálně vázán i předpisy chránícími spotřebitele, což však ale ještě neznamená že je opravdu při rozhodování fakticky respektuje. Zákaz v § 1746 NOZ tedy nijak neřeší případy, kdy rozhodce (ač je formálně vázán předpisy na ochranu spotřebitele) rozhodne tak, že tyto předpisy fakticky nerespektuje.

Proto bohužel úprava rozhodčích doložek tak jak je provedena v návrhu nového civilního kodexu nepřináší zlepšení oproti současné právní úpravě. Návrh pouze opisuje text evropské směrnice a neřeší problém zneužívání rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách. SOS není pro absolutní zákaz využití rozhodčího řízení k řešení spotřebitelských sporů, ale upozorňuje dlouhodobě na fakt, že současná právní úprava nijak nezamezuje možnému zneužití rozhodčího řízení za účelem poškození práv spotřebitele a odepření přístupu k nestranné rozhodovací instituci. K řešení problematiky zneužívání rozhodčích doložek by bylo vhodné spíše změnit zákon o rozhodčím řízení – např. tím způsobem, že by se umožňovalo řešit spotřebitelské spory v rozhodčím řízení pouze na základě smlouvy uzavřené až po vzniku sporu pro tento jeden konkrétní spor, aby se spotřebitel mohl opravdu informovaně rozhodnout, zda chce spor v rozhodčím řízení před konkrétním rozhodcem řešit.[1]

Navrhovaná úprava kupní smlouvy v NOZ přináší zcela nové řešení, za jehož klad lze pokládat zejména to, že se už napříště nebude rozlišovat kupní smlouvu v režimu občanského zákoníku a v režimu obchodního zákoníku. Tím bude výrazně zjednodušen stávající komplikovaný systém odpovědnosti za vady. Jako velmi podstatný zápor nové úpravy kupní smlouvy však vnímám zejména úmysl předkladatelů opustit institut dvouleté zákonné záruky při prodeji zboží spotřebitelům.[2] Je sice pravda, že ani předpisy EU chránící spotřebitele[3] výslovně zákonnou záruku nevyžadují, na druhou stranu ji však také nijak nezakazují. Zákonná dvouletá záruka při prodeji zboží spotřebitelům se přitom již vžila a stala se v ČR určitým standardem ochrany spotřebitele. Podle mého názoru není žádný rozumný důvod tento standard opouštět. Důvodová zpráva zdůvodňuje opuštění zákonné záruky podle mého názoru nedostatečně – v podstatě pouze tím, že zákonná záruka vychází z někdejšího pojetí služeb, které vzniklo v 60. letech a že standardní právní úpravy zákonnou záruku neznají; proto se podle důvodové zprávy „vrací NOZ ke standardnímu řešení“.[4] Plné opuštění zákonné záruky by znamenalo, že spotřebitel by mohl ze zákona uplatňovat pouze práva z odpovědnosti za vady, které byly na věci již při převzetí, a záviselo by na prodávajícím, zda přijme na věc záruku za jakost a umožní tak spotřebiteli uplatňovat i práva z odpovědnosti za vady, které vznikly až v určité lhůtě až po převzetí.

Podle mého názoru není rozumným řešením zbavovat se v praxi plně vžité a všeobecně respektované dvouleté zákonné záruky jen proto, abychom dosáhli právně-teoreticky čistšího legislativního řešení. Opuštění zákonné záruky při kupní smlouvě vnímám jako podstatné snížení stávajícího standardu ochrany spotřebitele v ČR.

Úprava spotřebitelské kupní smlouvy v NOZ obsahuje z mého pohledu i další (i když již méně významné) nedostatky. Jedním z nich je, že NOZ neupravuje odpovědnost prodávajícího za vady, které vznikly montáží výrobku podle nesprávného návodu od prodávajícího nebo nesprávnou montáží prováděnou prodávajícím. Přitom platný občanský zákoník tuto úpravu obsahuje (§ 623) a vyžaduje ji i evropská směrnice.[5] Další nedostatek spatřuji např. v tom, že práva spotřebitele z odpovědnosti za vady koupené věci jsou upravena dosti složitě (§ 2087 NOZ), což může v praxi způsobovat problémy spotřebitelům i prodávajícím.

Spotřebitelská práva obecně

Spotřebitel je v návrhu občanského zákoníku (dále jen NOZ) definován jako „člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.“ I v NOZ jsou tedy z definice spotřebitele vyňaty osoby právnické. Ty byly v současném občanském zákoníku (OZ) považovány za spotřebitele až do 1.8.2010, kdy nabyla účinnosti novela č. 155/2010 Sb., která již vymezila spotřebitele pouze jako osobu fyzickou. Ačkoliv lze souhlasit s tím, že definice spotřebitele jako pouze fyzické osoby, je v souladu s trendem evropské judikatury i legislativy, je třeba připomenout, že spotřebitelská ochrana je upírána některým specifickým právnickým osobám, jako jsou například občanská sdružení (v NOZ nově nazývaná „spolky“), což těmto subjektům činí určité potíže. Oproti současné úpravě (účinné od 1.8. 2010) se však nejedná o změnu.

 Odstoupení od spotřebitelských smluv dozná v NOZ změny. Pokud má spotřebitel podle současné právní úpravy právo na odstoupení od smlouvy, je stanovena určitá lhůta, v níž lze toto právo vykonat. Například pro smlouvy uzavřené mimo prostory obvyklé k podnikání dodavatele, typicky jsou to smlouvy uzavřené na předváděcích akcích, je tato lhůta 14 dnů ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel však musí v této zákonné lhůtě své odstoupení dodavateli doručit, nikoliv pouze odeslat. To činilo spotřebitelům někdy problém, protože pokud činili úkon odstoupení například 13. den lhůty, mohlo se snadno stát, že dodavatel jej obdržel až po uplynutí 14ti denní lhůty a odstoupení tak nebylo platné. Délku lhůty k odstoupení ponechal zákonodárce v NOZ pro tyto smlouvy stejnou, ale změnil právě onen princip počítání těchto lhůt. Nově tak bude spotřebiteli podle § 1749 NOZ stačit, pokud v průběhu dané lhůty odešle podnikateli oznámení, že od smlouvy odstupuje. Jedná se o výjimku ve prospěch spotřebitele, která je vítanou změnou.

Smlouvy uzavírané mimo obchodní prostory (dnes nazývané „smlouvy uzavírané mimo prostory obvyklé k podnikání dodavatele) rovněž doznají jisté změny. V současné době činí jisté problémy znění současného ustanovení § 57 občanského zákoníku. To stanoví, že spotřebitel má právo od smlouvy uzavřené mimo prostory obvyklé k podnikání dodavatele odstoupit ve lhůtě 14 dnů od jejího uzavření, popř. do 1 měsíce, pokud ještě nedošlo k plnění dodávky zboží či služeb. To však dle současné právní úpravy neplatí u smluv, u nichž si spotřebitel výslovně sjednal návštěvu dodavatele za účelem objednávky. Výjimka z práva na odstoupení je v praxi často zneužívána, když si dodavatelé nechávají od spotřebitelů podepisovat nejrůznější prohlášení o tom, že si spotřebitel sjednal návštěvu dodavatele u spotřebitele doma apod. Daná výjimka z práva na odstoupení v ustanovení §1771 NOZ obsažena není. Od NOZ si proto snad lze slibovat opuštění těchto nekalých praktik.

Otázkou je, jak nahlížet na ustanovení § 1748 NOZ, které se týká tzv. vázaných úvěrů. Toto ustanovení stanoví, že „hradí-li se cena alespoň zčásti pomocí úvěru nebo zápůjčky poskytnutých podnikatelem a využije-li spotřebitel práva odstoupit od smlouvy, vztahují se účinky odstoupení i na smlouvu o úvěru nebo zápůjčce; to platí i v případě, že úvěr nebo zápůjčku poskytla třetí osoba podle smlouvy uzavřené s podnikatelem. V takovém případě se poskytovateli úvěru nebo zápůjčky, popřípadě i jiné osobě zakazuje uplatnit vůči spotřebiteli jakékoli sankce.“ Tento princip, po němž SOS dlouho volalo, byl totiž implementován do § 14 nového zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a je tak účinný již od 1.1. 2011. Zákon o spotřebitelském úvěru by neměl být podle dostupných informací NOZ nahrazen. Dané ustanovení NOZ se tak jeví jako nadbytečné a je zřejmě důsledkem toho, že NOZ měl původně vstoupit v účinnost dříve, než zákon 145/2010 Sb.. I přesto lze uzavřít, že daný princip SOS samozřejmě vítá.

I přes výše uvedené změny lze uzavřít, že NOZ příliš mnoho pozitivních změn do postavení českých spotřebitelů nepřinese. Mnoho ustanovení chránících spotřebitele je do našeho právního řádu přetaveno z evropských směrnic, kdy je Česká republika přímo povinna mít je jako součást svého právního řádu. Proto se NOZ v oblasti spotřebitelské ochrany v mnoha ohledech od současného OZ příliš neliší – např. stejné lhůty k odstoupení, právo ponechat si zboží zaslaného bez objednávky, uplatnění výkladu pro spotřebitele příznivějšího atp.. V některých případech NOZ poněkud zpřesňuje současnou dikci OZ.

SOS vítá některá dílčí zlepšení spotřebitelské ochrany – například změnu počítání lhůt k odstoupení. Avšak některé problémy, na něž SOS dlouhodobě upozorňuje, zůstávají i v NOZ neřešeny – jako například příliš vágní vymezení lichvy (§ 1728 NOZ), nebo alibistický opis ustanovení textu směrnice v otázce rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách. Tato ustanovení českým spotřebitelům žádná zlepšení jejich právní ochrany nepřinesou. Na druhou stranu je třeba upřímně přiznat, že mnoho z těchto problémů není úplně nejlépe řešit v novém civilním kodexu, ale spíše novelizací jiných předpisů, například zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, nebo zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru.

Mgr. Karel Carbol a Mgr. Tomáš Palla, spolupracovníci SOS – Sdružení obrany spotřebitelů, o.s.

[1] Tak to v podstatě navrhoval i návrh zákona, který vznikl na základě iniciativy SOS na sklonku roku 2009, dostal se do druhého čtení, bohužel však již nebyl schválen před koncem volebního období Sněmovny. 

[2] Viz vyjádření předkladatelů zde:
http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/smluvni-pravo/vybrane-smluvni-typy.htmlhttp://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/smluvni-pravo/vybrane-smluvni-typy.html; v textu NOZ se projevuje např. tím, že obecná úprava záruky v § 1841 NOZ již nezná záruku stanovenou právním předpisem, Zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě nestanovují dvouletou zákonnou záruku.

[3] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. května 1999 o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží

[4] Viz  Důvodová zpráva. [online]. [cit. 2011-02-03]. Dostupné z <http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html>. 

[5] Viz čl.2 odst.5 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. května 1999 o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží